Vždycky jsem chtěl být gangster

Měla jsem poslouchat svůj filmový instinkt, který po deseti minutách neomylně vycítil, že půjde o ztracený čas, zbytečný odběr energie a prouhloubení nedělního splínu, jenže předtuchy převálcovaly argumenty jako černobílý obraz, povídková forma s propojujícím se efektem a gangsterské téma. Vyhrál instinkt a teď se mi tiše směje, neboť ví, že černobílá art nedělá, groteska je mrtvá, gangsterům ve Francii se naposledy dařilo za Gabina a Delona a aby někdo vypadal jak loser, nemusí být nutně loser. Hvězdička za Jeana Rocheforta. (18.02.2013)

výborné, zábavné, zaujímavo poprepájané, miestami dokonca aj pre mňa dostatočne dynamické. Čiernobiela voľba ešte zvýraznuje komickosť situácií a napriek tomu, že dej sa odohráva v súčasnosti, pocitovo zasadzuje príbehy do ťažko identifikovateľného časopriestoru, ktorý celý dojem "zlváštne" umocňuje. (23.04.2008)

...aneb jak se (ne)vydat na dráhu zločinu - po chaplinovsku, po coenovsku, delonovsku, belmondovsku, gabinovsku, kultu kmotrovském i dostaveníčku bonnieclydeovském. Nezranit se, neztratit se, ironickému zaklínadlu nestranit se. Ne vždy jsou nám hvězdy nakloněny. Příručka, jak ano a jak ne, pro začátečníky, pokročilé i pro ty ve výslužbě s trochou nostalgie. (22.07.2015)

Jak se pozná evropský artový film? Je natočen černobílou kamerou, hrdinové jsou partou beznadějných nul, záběry jsou dlouhé tak, že během nich stihnete vnímat otáčení země proti slunci a navrch se v něm moc nemluví. Tohle ale art není, protože se tu neustále kecá, což je obrovské štěstí, neboť dané dialogy jsou velmi povedené a zábavné (teda, některé z několika povídek, některé jsou zas o řád horší) a jsou hlavní nosnou plochou, někdy je to dobré hodně (pocty Tarantinovi, hodní únosci, banda gaunerů v důchodu), někdy to zas působí spíš trapně (boha, proč je jedna ze scén natočena jako groteska?!). Buď jak buď, výsledek je docela dobrej a s herci, co si dokážou uhrát své, přestože jejich part vyžaduje jen blbě civět do stropu. (27.07.2015)

Neobyčejně milá pocta americké nezávislé scéně, která úvodní scénou odehrávající se v motorestu připomene Tarantinův magnum opus - konec konců, Tarantinova tvář jako legenda téhle části kinematografie se objeví i na plakátě onoho podniku. Mnohem více než Tarantina ale připomene Jima Jarmushe, dalo by se říct, že kdyby člověk nevěděl, že jde o francouzský snímek evropského režiséra, z fleku by ho zařadil do Jarmuschovy černobílé kinematografie. Čtyři příběhy doplněné apendixem v podobě dohry první epizody jsou ne o velkých zločincích a zločinech plnících média, jako spíš o lidech, kteří si (už) jen na součást galerky hrají. Je to poetické, vtipné a hravé, v rozvláčném tempu a s herci, kteří se baví možná stejně dobře jako diváci. Trochu posmutnělé, nostalgické a náladové. Rozhodně nejde o kriminálku v pravém smyslu slova a ten, kdo k tomu bude přistupovat jako k běžné žánrovce, pohoří. Pro mě jde o autorský film, kde výborným způsobem funguje chemie mezi hereckými dvojicemi. Konec konců, prazvláštní romance mezi servírkou a zkrachovalým lupičem je zahraná partnerskou dvojicí ze skutečného života. Celkový dojem: 85 %. (04.07.2014)