Božský

Fantastická režie – podmanivé tempo, dynamika kamery, exkluzivní výběr hudby, ekvilibristika nálad . Skvělí herci a téma aktuální nade všechny. Bohužel, Božský si žádá diváka dostatečně informovaného, neboť jména metá s kadencí kulometu a orientace v Andreottiho případu je nesmírně strastiplná. Jen vinou sebe samého jsem si ten film neužil tak, jak bych mohl, pořád jsem jakoby povlával za vyprávěným. Nezbývá než nastudovat a pustit si Sorentinovo dílo znovu. Skrývá v sobě enormní potenciál prožitku, srovnatelný s fenomenálním politickým dramatem Frost/Nixon. (07.01.2010)

Trefně to popsal uživ. Radek99.... REŽIJNÍ orgasmus. Já za sebe dodám... i KAMERAMANSKÝ, následně přetavený i v DIVÁCKÝ. Pro plné vychutnání si snímku je dobré, před jeho samotným shlédnutím, alespoň částečně se obeznámit s politickou situací Itálie v období ( poč. 50 let - zač. let 90-tých, postačí však 80.-tá léta ) a osobou jménem Giulio Andreotti. Paolo Sorrentino totiž neztrácí drahocenný čas s nějakým " seznamovaním se " diváka, ale rovnou ho vrhá do víru událostí. Vynikající myšlenkou se ukázalo, vložení popisných titulků s jednotlivými jmény postav, tolik důležitých pro samotný příběh. Razím heslo a zde se mi to pouze potvrdilo, že ( pokud je toho dotyčný schopen ), je dobré, pokud je režisér i zároveň scénaristou snímku. Potom může snáze tu svoji konkrétní a jasnou představu o daném snímku převést na filmové plátno. Co se týče snímku samotného, tak nejvíce ho vystihují slova ( již tady několikrát zazněla ) FORMÁLNĚ dokonalé STROHÉ dílo. Hlavní předností snímku je jeho dokonalé souznění obrazové a zvukové stránky, která spolu s precizní režií, navíc podpořenou vynikajícím úsporným, precizním, minimalistickým ( nevím, jaký nejvýstižnější výraz použít ) hereckým projevem Tonyho Servilla ( coby Giulia Andreottiho ) dělají pro mě osobně z tohoto dílka, jeden z nejpůsobivějších ( nejen ) politických snímků, za hoodně dlouhou dobu. Zda-li je to NÁHODA nebo věc PROZŘETELNOSTI ponechám na každém z vás :o) p.s. moc rád bych do rukou dostal původní scénář. Je patrné, že tvůrci byli " nuceni " dosti krátit. Tento snímek by si zasloužil stopáž min o 45min delší! Zcela upřímně, o kolika snímcích se dá toto napsat?! V drtivých případech je tomu zcela naopak...... 95% (19.09.2010)

Pokud někdo trpí pocitem, že česká politická scéna stojí za starou bačkoru, topí se v korupci a malicherných pletichách, měl by si pustit snímek Paola Sorrentina Božský, který by ho patrně zbavil jakýchkoli iluzí o tzv. kultivovaném Západě. Film líčí pozdní léta vlády italského premiéra Andreottiho, který jako politik zásadním způsobem formoval tvář Itálie ve 2. polovině 20. století, a zároveň se věnuje jeho pádu a pokusům o politické přežití. Traduje se, že filmy o politice bývají nudné, ale režisér už od prvního momentu dává najevo, že v případě Andreottiho je k dispozici tolik temných motivů a krvavých událostí, že na nudu zkrátka nebude čas. Od prvních minut nasazuje rychlé tempo, dynamický střih, pozoruhodnou kameru a nejrůznější prvky, které přitahují pozornost, jako např. titulky představující jednotlivé kapitoly a postavy příběhu. Navíc atentáty, podivnými sebevraždami a intrikami se to ve filmu jenom hemží. Scénárista si nemusel nic přibarvovat, vycházel jen z novinových titulků a obecně známých skutečností. S vykreslením postavy sedminásobného premiéra a klíčové postavy italského politického systému Andreottiho je to už trochu komplikovanější. V rámci maximální démonizace je líčen jako kombinace egyptské sfingy, upíra Nosferatu a Josifa Stalina. Jeho téměř autistická tvář a bezemoční chování by mu v demokratickém systému jen stěží zajistily tak důležité postavení. Ve skutečnosti takový politik potřebuje hodně empatické chování a sociální inteligenci. Extroverti jsou ve výhodě. Když režisér představuje premiérovo okolí v kapitole Andreottiho frakce, má divák díky zvoleným detailům v chování postav od prvního momentu pocit setkání mafiánské bandy nebo moskevského politbyra. Naprostou špičku ve filmu tvoří dialogy, často maximálně cynické a odhalující myšlenkové pochody zúčastněných. Už kvůli nim ale také kvůli maximálně zajímavému soundtracku, kdy se provokativně mísí klasická hudba s rockovou muzikou a finální titulky podkresluje latinoamerická skupina Molotov, se přikláním k páté hvězdičce. Není to sice snímek dokonalý, ve druhé polovině se občas scénáristovi trošku rozjíždí pod rukama, ale vzhledem k obsahu a zpracování jde ve svém žánru o současnou špičku. Celkový dojem: 90 %. (30.05.2010)

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let. (10.05.2024)

,,AK O ČLOVEKU NEMÔŽETE HOVORIŤ PEKNE, NEHOVORTE O ŇOM." __ ,,Il Divo" má priam božsky vyváženú formu aj obsah. Nič nejde na úkor toho druhého a nič nie je účelové. A predsa to nie je dokonalý film. Síce nazretie do rôznych zákulisných politických machinácií môže byť zaujímavé, u tohto filmu to až tak neplatí. Hlavne preto, že je vyslovene len pre zainteresovaných, ktorí o tom čo film rozpráva aspoň niečo počuli a ako-tak sa vyznajú. Ja, ako neznalý talianskej politiky uplynulých desaťročí (rovnako tak ako aj väčšina našincov) som mal tak často zo všetkého riadny guláš, resp. som sa v spleti všetkých tých mien a káuz jednoducho strácal. Istým problémom filmu sú taktiež často príliš rýchle a odborné dialógy. Ich čítaním sa tak napr. ťažšie vychutnáva práve skvelá formálna stránka filmu, počnúc u nápaditej réžie a pokračujúc cez skvelú kameru, hudbu, strih či zvuk. Taliančina je krásna reč, no snáď by nebolo na škodu ak by k filmu vznikol aj dabing. (443. hodnotenie, 70. komentár k filmu) (23.09.2010)