Avengers: Pomstitelia

Žádné zbytečné vytáčky, přímý tah na bránu. Tvůrci sázejí na to, že znáte předchozí filmy, víte, o co šlo na Asgardu, kdo skončil jako kus ledu a proč má někdo problém se svou druhou identitou. Je to rozumné, protože v opačném případně by film působil jako zbytečná rekapitulace (na druhou stranu se však nedostává dostatečného backgroundu postavám bez „vlastního filmu“). Whedon to každopádně ustál a přestože děj mohl být o něco méně classic, není důvod, proč brblat. Týmovka se vydařila a nabízí přesně to, co fanoušci chtějí (=vydatnou porci kvalitní akce, hlášek a ikonických scén, hodných svých hrdinů). Jako bonus dost možná nejlepší ukončení monologu záporáka, jaké kdy bylo natočeno! (25.04.2012)

Nepamatuju, kdy naposled jsem v tak krátkém období změnil tolikrát názor na jeden film. Příčí se mi hodnotit filmy výhradně podle formalistických kritérií nebo toho, jestli jsou dobrou zábavou, přestože zábava kolikrát může být tím, o co se film primárně snaží. Jenže snad každý film je politický (v širším smyslu toho slova) a film s Kapitánem Amerikou tuplem. Ale Avengers jako kdyby se snažili jakékoli důsledné symptomatické/ideologické čtení filmu znemožnit a zároveň předstírat "hloubku", nebo alespoň minimálně sebeuvědomělou práci s jednotlivými motivy/žánrovými klišé. Ano, McGuffin se doslova nachází v kufříku, o staromódnosti kostýmu Kapitána se otevřeně mluví ve spojitosti s potřebou tradičních hodnot a Lokiho kopí je přímo přirovnáváno k falickému symbolu. To je ovšem všechno - film jako kdyby naznačoval uvědomělost a snad i snahu o nějakou dekonstrukci, ale nic z toho nedotahuje do konce, o ničem z toho se nedá mluvit jako o důsledně rozpracovaném tématu. Všechny pokusy film interpretovat ve vztahu k politice USA, válečným postojům obecně, nebo problematice genderu, totiž vždycky narazí na roztříštěnost a nejednotnost filmu, kdy řada potenciálně zajímavých věcí je podřizována okamžitému efektu v podobě jednoho z třeskutých vtípků a jakýkoli systematičtější výklad ve finále končí u "HULK SMASH!". Pokud tedy Avengers mají nějaké ústřední téma, pokud skutečně něco vyjadřují, pak glorifikaci konceptu "fanboyství". Protože o čem jiném je celý třetí akt, včetně závěrečné bitvy, než právě o znovuustavení fanouškovství jako funkčního společenského fenoménu? Agent Coulson je od začátku jednoznačně "audience insert character", neboli postavou, do níž sama sebe projektují cíloví diváci. On je tím, který je spojujícím prvkem pro všechny a sbírá kartičky superhrdinů. Po jeho sebeobětování je pak Nickem Furym právě tato jeho fanboyovská úloha manipulativně vytěžena ke sjednocení Avengers. Pro film tedy ve skutečnosti není důležitá občanská svoboda, nebo snad obrana nějakých vyšších hodnot, ale právě pomsta jednoho oddaného fanouška, který metaforicky stojí nad vším ostatním. Proto je tento film silně problematický, protože sám ve svém textu nekriticky oslavuje roli svého oddaného publika, a co víc - dělá z něj potenciální mesiáše, bez kterých by tyhle komerční frančízy nemohly existovat. Film je tak sice oslavou "svobody", ale svobody pouze ve spojení s možností zvolit si svého oblíbeného supehrdinu (jak ukazuje mediální montáž v závěru), svůj idol. (18.05.2012)

Dokonale ukočírovaný blockbusterový cirkus. Doufám, že v příštích dnech se na mě bude valit co nejvíc sraček o nenaplněných, vyšroubovaných očekáváních, stupidním (sebezaviněném) hypeu a perfektní druhé polovině, kterou kazí nudný ukecaný úvod (bez nějž by ten závěrečný epický nářez jaksi emocionálně nefungoval, žáno). Máte na to, bobánci, já vám věřím! (03.05.2012)

Když Šejla La Blaf odjede do Izraele nechat si seštelovat obřízku, musí se záchrany světa před nasranou ass-gardskou mykologií ujmout Blikající turbokonzerva, Metrosexuální kladivář, Slizský gay ze čtyřicátých let, Agentka Kobylí prdel, Zelené hovado na steroidech a Wilém Tell, co číhá všude. Pro homixové funoušky, kteří o opravdové knize slyšeli jen z nesrozumitelného blábolení svých alsheimerických babiček, nepochybně důvod k cákání různých tělních tekutin kolem sebe, nicméně obstarožní otyloň z Ostravy nechává obě ruce na peřině a moc velký rozdíl mezi tímhle a uhrovitýma Transformulema nevidí. Shodnu se s ostatními mentály pouze v tom, že to je určitě to nejlepší, co Mrvelovských omalovánek vylezlo a je to docela příjemná kulisa k plivání nevypukaného popcornu po zapařeném sále Cinestaru a hlasitému srkání patrně inflačně cenově znetvořené, naředěné Fanty z postmixu. Efektově perfektní, místy i tumorná patetická sračka, po které jsem si musel ihned při příchodu domů vytřít prdel americkou vlajkou a plivnout hustý chrchel na obrázek jednoho keňského demokrata, zdobící mou toaletu. Jednu rudou hvězdu navíc vytlačím jen proto, že se mi děsně líbil pohled na Lokiho přes mezeru mezi macatými, celulitickými stehny Johansonovic Skarletky. Docela by mě zajímalo, jestli bych na něj pořád viděl, kdyby si sundala ty pitkáče. (22.05.2012)

Stmeliť úspešne nesúrodý tím superhrdinov, to nie je len tak. Predošlé marvelovské originy pritom nie sú zďaleka takou výhodou ako sa môže zdať. Avengers sa naštastie vydarili a ponúkajú presne to čo sľubovali od samého začiatku - nahláškovanú explozívnu zábavu s dokonale vyváženou zostavou, v ktorej má každý svoje pevné miesto a nik nie je do počtu. Risk pri obsadzovaní režisérskeho postu je nakoniec najväčším marvelovským triumfom a hlavnou ingredienciou úspechu, Joss Whedon, nepoznamenaný veľkými projektami svoj vlastný scenár ukočíroval až s nebývalým prehľadom skúseného harcovníka. Netuším, či to vôbec mohlo dopadnúť lepšie, ale takto nejak má ožívať najklasickejší superhrdinský komiks na veľkom plátne. (04.05.2012)