Avengers: Pomstitelia

Mírné zklamání. Pro zasvěcené jsou tu sice krásné momenty (Kapitán Amerika se ve své první misi musí vrátit do Německa; agent Coulson, jehož postava doposud zůstávala v pozadí, konečně dostává větší prostor; píseň od AD/DC, kteří stojí za soundtrackem k Iron Manovi 2, doprovází příchod Starka na scénu), nicméně film jako takový není zas takový nářez, jak trailer sliboval. První polovina se (snad po vzoru Thora) snaží o odlehčenější zábavu, bohužel sarkastické narážky tentokrát působí přírozeně jen v Tonyho podání. Druhá polovina je sice o poznání velkolepější, nicméně ani létající prehistorická ryba neudělá závěrečný souboj tak výjimečným, abyste si jeho scény vybavovali i po odchodu z kina. (Zrovna v traileru použité: "Guys, I'm bringing the party to you," je jednou z mála světlých výjimek.) Odečteme-li si však přehnaná očekávání způsobená nadšením jednoho diváka předchozích filmů, který se těšil, jak se všechny postavičky objeví na velkém plátně vedle sebe, musím přiznat, že se jedná o sympatický počin a povedený blockbuster, po kterém se pomalu začínám těšit na pokračování. A mimochodem, to, že se pro mě po Starkovi nejsympatičtějšími a nejvýraznějšími postavami celého filmu stanou Hulk a Coulson, jsem skutečně nečekala. Dodatek 4. května 2012 Po druhém zhlédnutí musím trochu změnit názor, protože když člověk nemá přehnaná očekávání a přenese se přes relativně jednoduchý námět (skupinka superhrdinů, kteří se nemají příliš v lásce, se musí spojit, aby zachránila lidstvo), je to pecka. A mimochodem už teď jsem rozhodnutá jít do kina i napotřetí! (26.04.2012)

Nepamatuju, kdy naposled jsem v tak krátkém období změnil tolikrát názor na jeden film. Příčí se mi hodnotit filmy výhradně podle formalistických kritérií nebo toho, jestli jsou dobrou zábavou, přestože zábava kolikrát může být tím, o co se film primárně snaží. Jenže snad každý film je politický (v širším smyslu toho slova) a film s Kapitánem Amerikou tuplem. Ale Avengers jako kdyby se snažili jakékoli důsledné symptomatické/ideologické čtení filmu znemožnit a zároveň předstírat "hloubku", nebo alespoň minimálně sebeuvědomělou práci s jednotlivými motivy/žánrovými klišé. Ano, McGuffin se doslova nachází v kufříku, o staromódnosti kostýmu Kapitána se otevřeně mluví ve spojitosti s potřebou tradičních hodnot a Lokiho kopí je přímo přirovnáváno k falickému symbolu. To je ovšem všechno - film jako kdyby naznačoval uvědomělost a snad i snahu o nějakou dekonstrukci, ale nic z toho nedotahuje do konce, o ničem z toho se nedá mluvit jako o důsledně rozpracovaném tématu. Všechny pokusy film interpretovat ve vztahu k politice USA, válečným postojům obecně, nebo problematice genderu, totiž vždycky narazí na roztříštěnost a nejednotnost filmu, kdy řada potenciálně zajímavých věcí je podřizována okamžitému efektu v podobě jednoho z třeskutých vtípků a jakýkoli systematičtější výklad ve finále končí u "HULK SMASH!". Pokud tedy Avengers mají nějaké ústřední téma, pokud skutečně něco vyjadřují, pak glorifikaci konceptu "fanboyství". Protože o čem jiném je celý třetí akt, včetně závěrečné bitvy, než právě o znovuustavení fanouškovství jako funkčního společenského fenoménu? Agent Coulson je od začátku jednoznačně "audience insert character", neboli postavou, do níž sama sebe projektují cíloví diváci. On je tím, který je spojujícím prvkem pro všechny a sbírá kartičky superhrdinů. Po jeho sebeobětování je pak Nickem Furym právě tato jeho fanboyovská úloha manipulativně vytěžena ke sjednocení Avengers. Pro film tedy ve skutečnosti není důležitá občanská svoboda, nebo snad obrana nějakých vyšších hodnot, ale právě pomsta jednoho oddaného fanouška, který metaforicky stojí nad vším ostatním. Proto je tento film silně problematický, protože sám ve svém textu nekriticky oslavuje roli svého oddaného publika, a co víc - dělá z něj potenciální mesiáše, bez kterých by tyhle komerční frančízy nemohly existovat. Film je tak sice oslavou "svobody", ale svobody pouze ve spojení s možností zvolit si svého oblíbeného supehrdinu (jak ukazuje mediální montáž v závěru), svůj idol. (18.05.2012)

Řeším si teď nějaké svoje krizičky a sledování tohoto filmu vytvořilo dokonale odcizenou platformu pro dospění k následujícímu názoru: Myslím si, že jednou se moje odtržení od reality dostane do takové fáze, že bych byla schopná někoho zabít s přesvědčením, že si to svými skutky na sebe přivolal sám. Konec svěřovacího okýnka, internete. K filmu: Názorná ukázka, jak ošemetné je sledovat, co dělá mnoho postav v jednom čase. Zvláště mě zamrzelo promrhání potenciálu dvou bratrů, ale to jen proto, že bratři jsou moje osobní úchylka. Myslela jsem, že se zamiluji do Lokiho, ale absence jakéhokoliv magického oparu nebo alespoň zdání, že opravdu představuje smrtící hrozbu, způsobila, že jsem se zamilovala spíše do Černé vdovy, respektive jejího exteriéru. Opravdu mám raději, když se bojuje za osobní příběh a nikoliv za záchranu světa. (05.10.2013)

Žádné zbytečné vytáčky, přímý tah na bránu. Tvůrci sázejí na to, že znáte předchozí filmy, víte, o co šlo na Asgardu, kdo skončil jako kus ledu a proč má někdo problém se svou druhou identitou. Je to rozumné, protože v opačném případně by film působil jako zbytečná rekapitulace (na druhou stranu se však nedostává dostatečného backgroundu postavám bez „vlastního filmu“). Whedon to každopádně ustál a přestože děj mohl být o něco méně classic, není důvod, proč brblat. Týmovka se vydařila a nabízí přesně to, co fanoušci chtějí (=vydatnou porci kvalitní akce, hlášek a ikonických scén, hodných svých hrdinů). Jako bonus dost možná nejlepší ukončení monologu záporáka, jaké kdy bylo natočeno! (25.04.2012)