Avengers: Pomstitelia

Nekonzistentní, bez šťávy, slátanina v negativním slova smyslu, kde je půlka postav těžce veletrapná. A jak mě předtím potěšily jednotlivé dílčí Marvelovky, týmovka zabila co šlo. A umlaťte mě za to třeba Hulkem. "If you don’t like this movie, you’re a piece of shit." (x) (04.05.2012)

Již od vzniku Avengers od "God of the Nerds," Josse Whedona, jsem je nijak extra nemusela a vůbec mě nelákali. Měla jsem dojem, že beztak jen půjde o jeden z dalších přehypovaných a přeceňovaných blockbusterových superhrdinských spektáklů. Doba plynula a já zhlédla pár podobných snímků, které mě zase naopak zcela dostaly a tímto tak postupně nažhavily na to, že bych Avengery velmi ráda zhlédla. Plus ještě fenomenální Honest Trailer, který mě dostával zas a znova, pokaždé, když jsem se na něj dívala. Avengers mě dostali a pro mě je to jeden z těch snímků, které mě teprve až s opakovaným zhlédnutím začaly brát ještě více. Superhrdinský "All Stars Team Crossover" a film, který má na poli komiksových adaptací jeden z nejlepších castingů vůbec. Nejvíce vyniká zejména Robert Downey, v jehož pojetí získává "Genius, Billionaire, Playboy, Philantropist", Tony Stark tak silný charakter a osobnost, jakou má Robert sám. Jeho ztelěsnění Iron Mana ve spojení s jeho vlastní sebevědomou povahou, a kdysi rebelstvím a trablemi s drogami, vyzní tak opravdově, že se prostě z Iron Mana musela stát v současnosti zřejmě nejslavnější Marvelovská postava a z Roberta zase megahvězda, po níž šílí davy fanoušků. Přemýšlím, kde by byl Robert bez Iron Mana a Iron Man bez Roberta:) První polovina filmu je pro někoho možná trochu zdlouhavá a méně akční, já jsem však konverzační a seznamovací první část přivítala s nadšením. Každý hrdina tak dostane svůj vlastní prostor, abychom ho měli možnost více poznat a zároveň tak trochu nahlédli pod jeho "drsný, hrdinský štít", který ho chrání. Uvidíme tak především Tonyho Starka opět hláškujícího, cynického a sexy, než kdy dřív, stejně jako zlomeného. Jeho "Entrance" v Berlíně za doprovodu Shoot To Thrill je ikonické a je to jedna z těch scén, kdy si říkám, že on je prostě nejlepší. Tom Hiddleston coby "Kissák" Loki se zařadil mezi skupinu "British charismatic actors playing blackhaired, Bad Guys.":) Druhá část do toho jde na plné koule a všechno to vydá na pořádný akční nářez. Joss Whedon se postaral i o vymakaný scénář plný hlášek a slovních přestřelek, Brian Tyler zase o parádní hudbu. Vizuál je naprosto dokonalý. Komiksové adaptace zažívají zlaté časy a období velmi bohatných žní. CGI technologie už dnes nemají hranice a nic není nemožné vytvořit, studia chrlí jeden snímek za druhým a vydělávají kurevské peníze, takže adaptace budou vznikat ještě hodně dlouho. Co se však týká samotných charakterů, příběhu a zpracování, tak X-Meni a Avengers pro mě budou patřít mezi ty nejlepší Marvelovské eposy. "Stark, we need a plan of attack." - "I have a plan. Attack.", "I have an Army." - "We have a Hulk." (22.02.2014)

Nepamatuju, kdy naposled jsem v tak krátkém období změnil tolikrát názor na jeden film. Příčí se mi hodnotit filmy výhradně podle formalistických kritérií nebo toho, jestli jsou dobrou zábavou, přestože zábava kolikrát může být tím, o co se film primárně snaží. Jenže snad každý film je politický (v širším smyslu toho slova) a film s Kapitánem Amerikou tuplem. Ale Avengers jako kdyby se snažili jakékoli důsledné symptomatické/ideologické čtení filmu znemožnit a zároveň předstírat "hloubku", nebo alespoň minimálně sebeuvědomělou práci s jednotlivými motivy/žánrovými klišé. Ano, McGuffin se doslova nachází v kufříku, o staromódnosti kostýmu Kapitána se otevřeně mluví ve spojitosti s potřebou tradičních hodnot a Lokiho kopí je přímo přirovnáváno k falickému symbolu. To je ovšem všechno - film jako kdyby naznačoval uvědomělost a snad i snahu o nějakou dekonstrukci, ale nic z toho nedotahuje do konce, o ničem z toho se nedá mluvit jako o důsledně rozpracovaném tématu. Všechny pokusy film interpretovat ve vztahu k politice USA, válečným postojům obecně, nebo problematice genderu, totiž vždycky narazí na roztříštěnost a nejednotnost filmu, kdy řada potenciálně zajímavých věcí je podřizována okamžitému efektu v podobě jednoho z třeskutých vtípků a jakýkoli systematičtější výklad ve finále končí u "HULK SMASH!". Pokud tedy Avengers mají nějaké ústřední téma, pokud skutečně něco vyjadřují, pak glorifikaci konceptu "fanboyství". Protože o čem jiném je celý třetí akt, včetně závěrečné bitvy, než právě o znovuustavení fanouškovství jako funkčního společenského fenoménu? Agent Coulson je od začátku jednoznačně "audience insert character", neboli postavou, do níž sama sebe projektují cíloví diváci. On je tím, který je spojujícím prvkem pro všechny a sbírá kartičky superhrdinů. Po jeho sebeobětování je pak Nickem Furym právě tato jeho fanboyovská úloha manipulativně vytěžena ke sjednocení Avengers. Pro film tedy ve skutečnosti není důležitá občanská svoboda, nebo snad obrana nějakých vyšších hodnot, ale právě pomsta jednoho oddaného fanouška, který metaforicky stojí nad vším ostatním. Proto je tento film silně problematický, protože sám ve svém textu nekriticky oslavuje roli svého oddaného publika, a co víc - dělá z něj potenciální mesiáše, bez kterých by tyhle komerční frančízy nemohly existovat. Film je tak sice oslavou "svobody", ale svobody pouze ve spojení s možností zvolit si svého oblíbeného supehrdinu (jak ukazuje mediální montáž v závěru), svůj idol. (18.05.2012)

Představa, že se film vyhne nutnosti exponovat jako divoch, protože bude počítat s divákem znalých předchozích snímků, je naprosto lichá - za prvé je třeba stručného expozé Hawkeye a Natašky, za druhé je třeba, aby si chlapi porovnali svoje ocelové / božské / séroidní pinďoury a zjistili, kdo ho má většího... tím strávíme zhruba polovinu filmu a když už se vyfackuje každý s každým a Kapitán Amerika nás poučí, že je jenom jeden Bůh, dojde konečně na týmovou akci. Na to, kolik minut máme za sebou nelze říci, že bychom měli úplně celistvé informace kdo, co, proč a za kolik, ale jakmile začne Whedon ohýbat ocel po tunách a sázet jeden záběr spektakulárnější než druhý, je to vlastně fuk. Navíc postavy začnou hláškovat (což bohužel trochu podvazuje ukníkaný český dabing), Kapitán trochu zlobí (malinko, aby si mohl odmáznout okénko modrého života za největšího slušňáka) a Avengers nabízí přesně to, proč se na "marvelovky" chodí. Kulervoucí heroický večírek, čitelný, přehledný, vypulírovaný a těžkotonážní. Možná vám pak unikne, že celý příběh je vlastně tragicky mechanická přejímka "klasické invazní šlamastiky" bez zásadního vkladu k mytologii hrdinů. Druhá půlka je prostě čistý požitek z enormně pompézní podívané. Ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že se půl filmu nedělo vůbec nic a že o postavách nevíme o nic víc než dosud. Přikláním se k tomu, že Whedon práci zvládl opatrným manévrováním. Zábava je to slušná, ale jako samostatný fikční svět to nijak zvlášť smysl nedává - to, co se podařilo prvnímu Železňákovi a částečně Thorovi se tady prostě smrsklo na exhibiční utkání hvězd plné kliček, frajeřinek a dovednostních soutěží. Edit: při vzpomínce na masitou druhou polovinu a na to, kterak jsem dal Bitevní lodi též 3 ***, kapituluju a přihazuju :-) [75%] (25.04.2012)

Když Šejla La Blaf odjede do Izraele nechat si seštelovat obřízku, musí se záchrany světa před nasranou ass-gardskou mykologií ujmout Blikající turbokonzerva, Metrosexuální kladivář, Slizský gay ze čtyřicátých let, Agentka Kobylí prdel, Zelené hovado na steroidech a Wilém Tell, co číhá všude. Pro homixové funoušky, kteří o opravdové knize slyšeli jen z nesrozumitelného blábolení svých alsheimerických babiček, nepochybně důvod k cákání různých tělních tekutin kolem sebe, nicméně obstarožní otyloň z Ostravy nechává obě ruce na peřině a moc velký rozdíl mezi tímhle a uhrovitýma Transformulema nevidí. Shodnu se s ostatními mentály pouze v tom, že to je určitě to nejlepší, co Mrvelovských omalovánek vylezlo a je to docela příjemná kulisa k plivání nevypukaného popcornu po zapařeném sále Cinestaru a hlasitému srkání patrně inflačně cenově znetvořené, naředěné Fanty z postmixu. Efektově perfektní, místy i tumorná patetická sračka, po které jsem si musel ihned při příchodu domů vytřít prdel americkou vlajkou a plivnout hustý chrchel na obrázek jednoho keňského demokrata, zdobící mou toaletu. Jednu rudou hvězdu navíc vytlačím jen proto, že se mi děsně líbil pohled na Lokiho přes mezeru mezi macatými, celulitickými stehny Johansonovic Skarletky. Docela by mě zajímalo, jestli bych na něj pořád viděl, kdyby si sundala ty pitkáče. (22.05.2012)