Hugo a jeho veľký objav

Víc než jen pocta praotci filmových spratků (odkojených a dále přikrmujících žánry sci-fi, fantasy a hororu). Síť odkazů k filmům a tvůrcům, jež byli ovlivněni Meliésem, případně ovlivnili Scorseseho (který se k Meliésovi dostal přes svého duchovního otce Michaela Powella), má několik vrstev a k jejímu rozpletení zdaleka nestačí jedno zhlédnutí, neméně zábavné je ale odhalování ústřední myšlenky, kterou četné aluze podpírají. Film jako mechanický stroj k oživování vzpomínek, sbližování lidí a vytváření snů. Pouze sny filmové, nikoli ty reálné, jež mají podobu nočních můr, tady slouží ke spolehlivému úniku z reality (také proto vidíme převážně ukázky z Meliésových trikových filmů, méně z jeho rekonstruovaných aktualit). (Ve druhé zlém snu příznačně absentují hodiny, tedy čas jako rozměr, který jiným mechanickým vynálezům než filmu chybí.) ___ Příběh není rozdělen vedví, od začátku v něm jde o opravení porouchaného stroje, pouze první část více akcentuje mechanickou a druhá lidskou rovinu. Stroje nejdříve především vidíme. Jsou umísťovány do popředí mizanscény a Hugo k nim zároveň upírá veškeré své naděje. První část má také blíže ke groteskám, v nichž člověk funguje jako neživý, mechanický objekt. Část druhá, od oživení automatona, je částečnou negací modernistického nadšení z technického pokroku. Hugo si začíná uvědomovat, že stroje na jeho samotě nic nezmění. Z hlídačovy mechanické nohy, dosud sloužící ke generování gagů, se stává prostředek ke sblížení s květinářkou, která ztratila bratra u Verdunu (masové zabíjení díky zapojení moderní techniky). Místa dění jsou rozšířena o Meliésovu domácnost a knihovnu. Větší prostor dostávají knihy a lidé. O technice se více mluví (teoretizuje), než aby byla zobrazována. ___ Mechanická teze a lidská antiteze pak logicky vede k filmové syntéze, ke spojení rozumu a citu, jak o něm psal například Jean Epstein (lyrosofie). V závěru také dochází k začlenění samostatných „kukátkových“ výjevů (gagů) jako z raného filmu do celku vyprávění. Stejně jako postavy i ony nacházejí své místo, svůj smysl. Film je vystavěn tak, aby mohl vyústit filmem. Nádhernější poklonu samotné ideji pohyblivých obrázků si nedovedu představit. ___ Snáz napadnutelné než navenek atypická vyprávění struktura jsou historické nepřesnosti, jichž se Scorsese dopouští. Uhýbání diváků před jedoucím vlakem lze ještě tolerovat při čtení knihy od Tabarda, který, jak se ukáže, nebyl přesný ani při psaní o Meliésovi, nikoli již ve vzpomínkách samotného Meliése, jež jiné autorovy omyly uvádí na pravou míru. Meliés na kinematograf nenarazil náhodou na pouti, na první veřejné filmové představení byl osobně pozván bratry Lumièrovými a kameru si nevytvořil z ničeho, nýbrž vylepšil již existující model od R.W. Paula. Opadnutí zájmu o jeho tvorbu nepřišlo až s první světovou válkou. Již okolo roku 1909 Meliés vzhledem ke své pracné metodě jednoduše nestíhal natáčet tak rychle, jak si doba žádala a poslední film dokončil v roce 1913. Tyto detaily jsou ale zastíněny neskutečně precizním oživováním staré Paříže a ještě starších filmů (nezapomenutelných je několik vteřin z Le Royaume des fées). Ty převodem do 3D získaly nový rozměr, aniž by pozbyly svého kouzla. Jsou sice vylepšené, ale nepřímo – zvýrazněním jejich významu. Scorsese se nejenom vyznává ze své lásky k filmu, zároveň nás vyzývá, abychom nezapomněli. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, J*A*S*M, SeanLSD, mcb, WhiteRussian (18.01.2012) (menej) (viac)