Hugo a jeho veľký objav

Cítím potřebu se skoro omlouvat, za tak průměrné hodnocení, protože co se čisté filmařiny týče, je Hugo opravdu vymazlený a pěkný film. Celé téma pocty prazačátkům kinematografie, všechny ty aluze, odkazy, pomrknutí, které jsou rozsypána po celém filmu; které by mě měli oslovavat více než dejme tomu průměrného návštěvníka kina mě však od začátku do konce nechali chladným - možná proto, že jsem na film nebyl přiměřeně naladěn, možná proto, že jsem film neviděl v kině a tak mě jeho nádherná forma nepohltila dostatečně... možná proto, že poslední dobou chci od filmu trošku něco jiného... Možná. Na každý mě Hugo moc nebavil a tak mu zkrátka nemůžu dát víc, než solidních 60% (03.03.2012)

Budu se opakovat. Myslím, že jsem tohle už u jednoho nebo možná dokonce i u více filmů psal, ale musím to napsat znovu: Tohle není film, který se musí vidět, ale cítitt! Scorsese je a byl vždy velký umělec, a je to jeden z největších mistrů současné kinematografie. Stejně jako Válečný kůň od Spielberga, tak i tento film na mne udělal stejný dojem, a to musím podotknout, že se mi oba dva filmy jako takové moc nelíbí, ale mají jedno kouzlo, které se jím nedá upřít! Oba dva filmy totiž mají svůj vlastní příběh, své stejné poslání. Martin Scorsese a Steven Spielberg už nejsou zrovna nejmladší a dobře to ví. Už nechtějí soutěžit, nechtějí natočit nejlepší nebo nejvyděječnější film všech dob! Mají jiné přání, které su uvědomili až teď, na sklonku svého života. A to je jejich poslání nebo-li odkaz, který mají dát druhým genracím filmařům. Dobře si to uvědomují. (27.01.2012)

Z originální předlohy se stal neoriginální film, v němž je každá přidaná věc prostě navíc. Spousta scén jako by vznikla jen pro vychvalované 3D (hlavně tedy zcela zbytečná nehoda vlaku), příběh je podivně rozplizlý, příliš nastavovaný, Sacha Baron Cohen dělá až moc velkého kašpara... Ano, režie zručná, láska k filmům z Huga také velmi hezky dýchá, ale nic převratného jsem tedy rozhodně neviděl. A to je docela škoda. Nemívám k tomu sklony, nicméně tentokrát se mi opravdu chce skoro křičet: Přečtěte si knihu, vždyť je o tolik lepší! (02.04.2014)

2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo... (03.02.2012)