Vojdi do prázdna

Bál som sa filmu, kde bude hrať prím jeho nekontrolovateľná zahľadenosť do seba. Niežeby nebola dôležitá, ale keďže je film pomalý, dokázal ma vtiahnuť svojou hypnotickou atmosférou do seba. Poletuje nám tu od cca 20 minúte nad Tokyom duch, takže v ňom nevidím žiadnu tripovú jazdu, v čom asi väčšina mládeže chápe coolovosť filmu. Explicitné sexuálne scény dostanú na konci zmysel a našiel som ho vo filme aj ja, pre mňa je totiž o tom, ako si dokážu idioti zničiť sebe aj navzájom život a že možno po smrti ešte nemusí byť neskoro. Oskar asi po celý svoj prelet rozmýšľa, ako s danou situáciou naložiť a vyriešil ju k mojej spokojnosti. Prečo však musí film obsahovať tých pár doslovných záverečných záberov, keď je tu jeden geniálny, ktorý by film logicky uzavrel, snáď nechápe ani sám režisér. (01.04.2015)

"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. (15.05.2022)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Pro mnohé bude možná vyobrazení "životní cesty" jako takové zbytečně zdlouhavé a nudné, za mě však nelze než smeknout a přiznat, že filmů s větší výpovědní hodnotou je opravdu pomálu. Noé je experimentátor a jeho filmy mi ne vždy dokonale sednou, Vejdi do prázdna ale při sledování doslova hypnotizuje a rozkládá na molekuly. Duchovní trip. (16.05.2010)

Michael Gira: "this is a great film, and apparently a disaster for all concerned (except the lucky ones who have seen it). i met Gaspar Noe in paris recently. we hung out and drank a bit. i started talking about God, and i think i either scared him or repelled him or disgusted him. anyway, it was nice to meet such a true genius..." Neonové Tokio z perspektivy vznášející se duše. Ta je nucena beze slova přihlížet světu, který musela nečekaně opustit. Truchlivý astrální trip a Bach na konci tunelu. Nikdy jsem se během filmu necítil tak po smrti jako když jsem sledoval Enter the Void. (15.04.2014)