Dům ďábla

FIlm bych ohodnotil jako velkou dávku nudy. Většinu času se nic neděje a pak na samotný závěr kdy se něco začné dít, si to hlavní hrdinka rozdá s partou šíleců a přestože je svázaná je všechny přemůže. Děj je však naprosto nenápaditý a přímočaře směřuje k jednomu bodu, jenž mne ale vůbec nenadchnul. (19.11.2020)

Bylo mi jemně doporučeno, abych tomuto horůrku dala druhou šanci, že prý to není možné, aby ode mě dostal jen dvě*. Tak jsem tedy tomu dala druhou šanci... a už vím, kde byl problém. Ano, mezi židlí a obrazovkou! :-) Zimomriavky jsem z toho měla řádné, možná víc, než z jiných satanských snímků, ale když mě ta Samantha tak šíleně štvala!! Chápu, že když potřebovala peníze na nájem, tak šla cestou nejmenšího odporu, ale kde nechala zdravý rozum?! Vcelku pomalý rozjezd mi nevadil, protože pak se toho děje až moc najednou a velice rychle, až se to vše náhle doděje a vy brejlíte ještě deset minut do stěny, pak si jdete zkontrolovat zámek na dveřích a tak podobně... Zkrátka, byla jsem prve až moc přísná, protože to uráželo moji logiku (ano, mám ji), ale objektivně vzato horor je to více než slušný, i krev se tam vyskytne.. Takže navyšuji na čtyři* a jdu si pustit ještě nějaký večerníček :-). (13.08.2013)

Look to má stoprocentně osmdesátkový. Vůbec to nevypadá jako dva roky staré. Dlouho jsem si House of Devil šetřil a dost jsem se na něj těšil. Po asi 70 minutách, kdy hlavní postava lehkým tempem už třikrát obešla celý dům a nic moc se za celou dobu nestalo, jsem si říkal, že na konec musí nutně přijít nějaká akce nebo naprosto šokující pointa. Nestalo se. 60% (23.06.2011)

Amerika byla v sedmdesátých letech posedlá okultismem a uctíváním satana. Ne že by byl na každém dvorečku vedle psí boudy nakreslený panenskou krví pentagram, ale tak nějak to patřilo do kultury Spojených států amerických. Vzniklo proto hodně béčkových filmů těžících z tohoto fenoménu. A Ti West je měl asi hodně rád, protože před pár lety vzal kameru, pár tisíc dolarů a natočil poctu tomuto subžánru. A jakou. Můžete se těšit na velmi pomalu budované napětí, kdy kamera skoro až fetišisticky projíždí každým koutem starého a děsivého domu a sleduje při tom mladou a nevinnou hrdinku, na kterou se něco chystá. Pokud chcete lekačku každých pět minut, jděte o dům dál (doslova). Tady je to opravdu o té děsivé atmosféře, které budete muset podlehnout. (25.02.2024)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)