Dům ďábla

Aké jednoduché je vrátiť sa atmosférou do hororov 80. rokov! Vtedy sa točilo jednoducho úplne inak. Miesto rýchlych strihov a množstva očakávaných a lacných lakačiek sa kládol dôraz na budovanie atmosféry už od začiatku filmu. Možno to má pomalý rozjazd, no zvedavosť ako sa dej bude vyvíjať je veľmi veľká. Po príjazde hlavnej hrdinky do domu som spozornel a od filmu som sa nevedel odtrhnúť. Aj keď sa vlastne vo filme nič poriadne v prvej polovici nedeje, natočené je to brilantne. Strach z neznáma, pochybnosti, vnútorný nepokoj a napatie som pociťoval neustále. Stále sa to stupňovalo až do akčnejšieho finále. Vymyslené je to celé naozaj veľmi dobre, ale po skončení filmu som si hovoril, že keby tvorcovia pritlačili na pílu viac a už skôr, vystrašil by ma tento horor oveľa viac. Z jednej strany som bol spokojný s kvalitnou robotou (atmosféra filmu je neskutočná), no na strane druhej mi bolo ľúto toho veľkého nevyužitého (strašidelného) potenciálu. Som však veľmi rád, že niečo takéto v dnešnej dobe vzniklo. Po dnešných hororoch plných rýchleho klipovitého strihu, tuposti, lacných lakačiek, bezhlavého násilia a vrážd pôsobí The House of the Devil ako balzam na hororovú dušu. (07.11.2011)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)

Podarené satanistické retro. Ono sa toho vo filme až tak veľa nedeje, vlastne sa čudujem ako ma to dokázalo vtiahnuť do deja, ale to bude zrejme tou zvolenou formou a typovo dokonale vybranou Jocelin Donahue (cena za Best Actress na Screamfest je zaslúžená). Na 80ties hororoch som vyrastal a tomuto rozhodne atmosféra tej doby nechýba a nebyť pár moderných kamerových postupov kľudne by som povedal že ten film ležal 25 rokov niekde v šuflíku. Uvidíme čo na to Kellyho THE BOX. (06.11.2009)

Ti West všechny svoje filmy točí hlavně pro sebe, nikoliv pro masy. Tenhle chlápek očividně má nakoukáno hodně - ví co divák vyžaduje, ale záměrně na to kašle, a plní si SVŮJ dětský sen. Proto se mu pokaždé podaří rozdělit publikum na dva tábory: na ty, co jeho snímky nenávidí a opovrhují jimi, a na ty, co jeho práci naopak respektují a baví je. West pracuje hlavně s náznaky tušeného zla a nemilosrdně dlouhým očekáváním na zlomový okamžik. Za to lekacími momenty rozhodně šetří, asi se mu nezdají pro příběh důležité. Takže jeden divák je pak samozřejmě nasraný ("Co je to za horor, když se každých pět minut neleknu?!"), druhý je spíš nadšen po stránce řemeslné. A přesně to je případ jak House of the Devil, tak novějšího The Innkeepers. West zkrátka někoho nudí, jiného baví. A mě si rozhodně získal. (14.02.2012)

Najradšej by som dal iba 3*, lebo scenár proste nie je zázrak. Ale nedá mi to. Nemôžem. Poprel by som tým v sebe niečo temné a hororové, niečo, vďaka čomu od detstva vyhľadávam horory. The House of the Devil je v rámci možností pecka, ale osobne by som ju predsa len zrejme odporúčal skôr tvrdým hororovým fanúšikom, než divákom, ktorí si pozrú 10 light hororov do roka. Na tomto filme oceňujem skvelú retro atmosféru, kedy od začiatku viete, že niečo je strašne zle, ale neviete ČO presne. No tušíte, že to nič pekné nebude a že to radšej hádam ani nechcete vidieť. Body k dobru aj za výborný kasting (zábavná Greta Gerwick, mrazivý Tom Noonan a sympaťáčka Jocelin Donahue) a skvelý dom. (23.04.2020)