Dům ďábla

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)

FIlm bych ohodnotil jako velkou dávku nudy. Většinu času se nic neděje a pak na samotný závěr kdy se něco začné dít, si to hlavní hrdinka rozdá s partou šíleců a přestože je svázaná je všechny přemůže. Děj je však naprosto nenápaditý a přímočaře směřuje k jednomu bodu, jenž mne ale vůbec nenadchnul. (19.11.2020)

Vím, o co se West pokouší a to gesto sebereflektivní hry s žánrem je mi sympatické. Bohužel mě to ale minulo na rozdíl od třeba Home Sweet Home založeného na stejném principu nekonečného odkládání nutně očekávaných scén. Stejně jako u Tajemství starého hotelu mi přijde, že ambice přesahuje talent a schopnost realizace. Drželo to nad vodou hlavně to, že Donahue to fakt sekne a na její bloudění prázdným domem se hezky kouká, což by u hororu, tedy kvalitního hororu, asi nemělo být kritériem, které člověk zmiňuje. 2 a 1/2 (30.11.2013)

Obrovské překvapení - nejstrašidelnější horor roku a především unikátní stylovka, kterou její tvůrci natočili před více jak dvaceti lety, ale vytasili se s ní až nyní (jinak si to abnormálně dokonalé napodobení looku 70's a 80's hororů prostě nedokážu vysvětlit). Přesně takhle nějak má vypadat výstavní žánrové dílo - neuspěchané, atmosférické a skvostně gradující. Po celou dobu máte onen klasický (ne)příjemný pocit toho, že "tady něco nehraje". Od chvíle, kdy se hlavní hrdinka ocitne v inkriminovaném domě, se z filmu stává maximálně funkční magnet, který si k sobě diváka připoutá a pustí ho až během závěrečných titulků. Ta nervozita pociťovaná ve scénách, kdy ještě nevíte, která bije (a strašně moc vás to zajímá už jen kvůli vlastní úlevě), je jednoduše k nezaplacení. DŮM ĎÁBLA tak potvrzuje staré známé poučky o tom, že člověk se nejvíc bojí toho, co nevidí (nebo nechápe). A i samotné finále je řádně bestiální. Nádherný příklad staré školy. ___ Po druhém zhlédnutí (s několikaletým odstupem) zvedám na 5*, protože tohle je zkrátka náramně dotažená lahůdka pro fajnšmekry a jeden z nejlepších filmů svého subžánru. 90 % (05.12.2009)

Najradšej by som dal iba 3*, lebo scenár proste nie je zázrak. Ale nedá mi to. Nemôžem. Poprel by som tým v sebe niečo temné a hororové, niečo, vďaka čomu od detstva vyhľadávam horory. The House of the Devil je v rámci možností pecka, ale osobne by som ju predsa len zrejme odporúčal skôr tvrdým hororovým fanúšikom, než divákom, ktorí si pozrú 10 light hororov do roka. Na tomto filme oceňujem skvelú retro atmosféru, kedy od začiatku viete, že niečo je strašne zle, ale neviete ČO presne. No tušíte, že to nič pekné nebude a že to radšej hádam ani nechcete vidieť. Body k dobru aj za výborný kasting (zábavná Greta Gerwick, mrazivý Tom Noonan a sympaťáčka Jocelin Donahue) a skvelý dom. (23.04.2020)