Alois Nebel

Myslím, že vůbec nevadí, pokud ten film seriózně neřeší odsun sudetských Němců nebo sametovou revoluci, když si to ani nedává za cíl. Alois Nebel je v podstatě dost impresionistický film o podobě vzpomínání - z černobílé mlhy tu vystupují často povrchní symboly doby (Husák na zdi, hlášení z rádia) a dokladují, jakým způsobem jsme si navykli vybavovat minulost. Film ukazuje mlhavou paměť národa v tom, že historii nelíčí jako nějakou učebnicovou objektivní pravdu, ale jako nutně zkreslené a emotivní osobní vzpomínky. Jistě, má to svoje mouchy, závěrečná katarze veškerá žádná, ale celé je mi to takové sympatické a rád tomu budu trochu nadržovat. (03.10.2011)

Alois Nebel je nádherný film. Animace, která v naší zemi nemá obdoby se spojila s originalitou autorů, kteří si za onou krásou filmu šli tak pevně, až zapoměli na samotný příběh. Ten jediný mě ve filmu opravdu mrzel, protože všecko ostatní je zvládnuto na jedničku. Ale co na jedničku. Tohle je film, kterému by i samotná jednička třikrát podtržená nestačila. Atmosféra je naprosto dokonalá, animace zajímavá a originální, postavy jsou svoje a bylo hezké sledovat známé tváře trošku jinak. Co ale film vyvyšuje ještě daleko víš, než samotná atmosféra? Hudba! Kapela Umakart dokázala neskutečné věci! Nejdřív je to Václav Neckář se skladbou Půlnoční, která mi při poslechu dokázala, že česká hudba má co nabídnout, jen se to musí opravdu dělat s láskou. A o kom jiném bych to také mohl říct, než o Václavu Neckářovi, který před pár lety měl mrtvici a učil se znovu a postupně mluvit. Klobouk dolů pane Neckář. Vaše Půlnoční je pro mě ta nejkrásnější vánoční skladba, která tu kdy vznikla a já doufám, že jí veřejnost a rádia nezavrhnou, tak jak to rádi v rámci kvality dělají. Soundtrack tohoto filmu ale nenabídl jenom jednu naprosto dokonalou hudební práci, která tu přeskakuje tak dvacet let tvůřčích schopností všech, kteří se chtěli na českém poli vyjádřit. Druhá skladba, která odkopla dvacetiletou práci všech muzikantů a producentů je skladba Stínohry, kterou pro změnu nazpívala odcházející zpěvačka Marie Rottrová. Vysvětlete mi prosím, jak je možné, že od devadesátých let tu vzniká hudba, která je hezká, libivá, ale okamžitě zapadne a pak zničehonic se na jednom soundtracku objeví dvě skladby, které jako kdyby přišli ze samotného hudebního nebe. Ale nechci komentář vychvalovat jen v rámci hudby. Samozřejmě je tam i plno instrumentálních kousků, které by bez filmu byly jako Karkulka bez košíku. Když to tedy spojím v jedno, Alois Nebel se takřka povedl na 120%, což u nás nedokáže žádný film. Takhle se budu muset spokojit se 100% úspěchem, který vlastně dokazuje, že každý film, ať je tvořený se sebevětší láskou, vždycky se najde něco, co trošku zklame. Nic není dokonalé. (15.10.2011)

Řada hypnotických momentů a unikátní animační technologie bohužel nevykompenzují chatrný příběh a poměrně nezvládnuté vykreslení vztahů mezi postavami a jejich motivace. Napětí a gradace tedy zcela mizí a vše se tak nějak rozplývá a ztrácí v mlze... Vzhledem k tomu, že trailer nabudil snad každého, jsem se po filmu cítila zklamaná. Škoda, že film naprosto vykuchal svou předlohu, což ostatně Rudiš přiznal. Scenáristé rezignovali na příběh - a to má komiks více jak 350 stran! Nebel je tím pádem docela prázdný (a subjektivně 2hodinový), až mě to překvapilo. Na film parfektně pasuje ono klišé, že forma zvítězila nad obsahem. Jdu si raději přečíst předlohu, ale Luňákovi gratuluju - natočit takový debut je zázrak. A Krobot je skvělý! [Kino] (16.09.2011)

70% - Moc se mi líbila atmosféra, v níž se snoubil film noir s Leoneovským westernem. Na celovečerní film je celek však poněkud nevyplněný. Hlavní postava toho moc nenamluví, další je němý, no a všechna ta černobílá animovaná nádhera se okouká dřív, než by se autorům asi líbilo. Vlastně jsem z kinosálu odcházel jako kdybych se vracel z nějaké těžce melancholické popartové výstavy. Zajímavý počin, i když poněkud monotónní. (03.11.2011)

Atmosféra, na které Alois Nebel údajně staví, mne obešla velkým obloukem - ano, mlhy, deště a lesy tam mají hezké, s příslibem něčeho zajímavého uvnitř, žel zůstává jen u toho příslibu - a všechno ostatní mě už spíš štvalo. Utahané, na 80 minut neuvěřitelně rozvláčné, přes minimum slov stále plné banalit, bez pořádné kostry i vnitřností. Aloisovi by dle mého zkrátka více slušelo přízvisko Öde. (29.10.2012)