Alois Nebel

Alois Nebel je nádherný film. Animace, která v naší zemi nemá obdoby se spojila s originalitou autorů, kteří si za onou krásou filmu šli tak pevně, až zapoměli na samotný příběh. Ten jediný mě ve filmu opravdu mrzel, protože všecko ostatní je zvládnuto na jedničku. Ale co na jedničku. Tohle je film, kterému by i samotná jednička třikrát podtržená nestačila. Atmosféra je naprosto dokonalá, animace zajímavá a originální, postavy jsou svoje a bylo hezké sledovat známé tváře trošku jinak. Co ale film vyvyšuje ještě daleko víš, než samotná atmosféra? Hudba! Kapela Umakart dokázala neskutečné věci! Nejdřív je to Václav Neckář se skladbou Půlnoční, která mi při poslechu dokázala, že česká hudba má co nabídnout, jen se to musí opravdu dělat s láskou. A o kom jiném bych to také mohl říct, než o Václavu Neckářovi, který před pár lety měl mrtvici a učil se znovu a postupně mluvit. Klobouk dolů pane Neckář. Vaše Půlnoční je pro mě ta nejkrásnější vánoční skladba, která tu kdy vznikla a já doufám, že jí veřejnost a rádia nezavrhnou, tak jak to rádi v rámci kvality dělají. Soundtrack tohoto filmu ale nenabídl jenom jednu naprosto dokonalou hudební práci, která tu přeskakuje tak dvacet let tvůřčích schopností všech, kteří se chtěli na českém poli vyjádřit. Druhá skladba, která odkopla dvacetiletou práci všech muzikantů a producentů je skladba Stínohry, kterou pro změnu nazpívala odcházející zpěvačka Marie Rottrová. Vysvětlete mi prosím, jak je možné, že od devadesátých let tu vzniká hudba, která je hezká, libivá, ale okamžitě zapadne a pak zničehonic se na jednom soundtracku objeví dvě skladby, které jako kdyby přišli ze samotného hudebního nebe. Ale nechci komentář vychvalovat jen v rámci hudby. Samozřejmě je tam i plno instrumentálních kousků, které by bez filmu byly jako Karkulka bez košíku. Když to tedy spojím v jedno, Alois Nebel se takřka povedl na 120%, což u nás nedokáže žádný film. Takhle se budu muset spokojit se 100% úspěchem, který vlastně dokazuje, že každý film, ať je tvořený se sebevětší láskou, vždycky se najde něco, co trošku zklame. Nic není dokonalé. (15.10.2011)

Poměrně silné zklamání. Co do příběhu jsem nic převratného nečekal. Očekával jsem, že film bude spíše působit svou náladou, atmosférou, svou netradiční grafikou. Na mne však působil pouze dost rozpačitě. Zůstalo příliš mnoho nezodpovězených otázek. Kdo byl Němý? Proč ho policie zavřela do blázince? Proč musel z čista jasna Nebel do cvokárny? Proč ho z ní po krátkém čase jen tak mírnix týrnix pustili? Proč strávil několik měsíců na Hlaváku? Proč pak zase z ničeho nic odjel? Jak přišel ke své práci? Co to vůbec bylo za práci? Proč se Wachek nechal tak nesmyslně zabít Němým? Proč ten ho vůbec zabíjel? Věřím, že spousta z vás odpovědi na tyto otázky našla, ja však nikoliv a tudíž citelně srážím... 60% (13.10.2011)

Je až příliš jednoduché připlácnout pozornost na banální povrch struktury děje a prohlásit ho za plytký. Taková lampa v noci. Viď, moucho. Sledujte se mnou, a sledujte pozorně. Forma tu totiž nosí děj často mlčky a komplexní sdělení, respektive množství nabízeného, vyžaduje aktivní spoluúčast diváka. Pasivní příjemce potravy se v té přímočarostí nabízené nudě těžko zasytí. Síla v asociacích. Důkaz, jak moc je důležité pokládat si správné otázky. Vedou po pěšině, kterou prozradí jen podrážky bot otisknuté v bahně než mrazem ztuhlo a překryl ho nános sněhu. To je ale potřeba počkat, než sníh zase sleze, žejo. __ Máme tu okamžik, kdy je cesta násilně rozštěpena v rozcestí. Vzniknuvší pěšinky se někdy překrývají, někdy jedna druhou na míle míjí. Obě pocházejí ze stejné minulosti, obě chromé. Cesty pro ztracené duše. Prvá pro ty, kteří pouze přežívají a rezignovaně hledají klid, prosti revolty. Pohár přetekl se smutným uvědoměním, že jeho okraj může být svlažován i nekonečné roky. Druhá, neméně zahalena mlhou pro ty, které setrvačnost žene kupředu. Sestávající z fanatického odhodlání a bolestné prázdnoty. Přežitek starého utrpení, které nikdy nenalezne klidu a stává se nepatřičným pro dobu, kam ho ta neutuchající vytrvalost zavedla. Okupují stejné mezidobí, směřují v čase do stejného okamžiku. Optikou celku jsou podivnou a nedílnou součástí ducha doby, která má ve výsledku stejné kořeny, stejné body zlomu. Jen pod drobnohledem zjistíme z jakých jednotlivostí je celek tvořen. Koukáte na roztomilý obrázek Mickey Mouse, který je složen z válečných fotek. __ Tak provázáni a přesto se míjejí. K sobě spoutáni, ale odděleni zdí. Každý svou cestou, za cílem předurčeným dnem dávno minulým. A vlaky stále jezdí laskavě neměnné trasy, a vlaky stále mají zpoždění. (Škoda toho narativního skřípání) (03.11.2011)

Zármutkem protkané bilancování nad českou identitou a historií v rámci negativně formujících let 1945 a raných devadesátek. Je současně úžasné, ale bohužel i smutné, že nejpodnětnější reflexi toho, jak tato doba formoval nejen individuální životy, ale také identitu a morálku národa, přináší ojedinělý animovaný projekt. (29.03.2020)

Z husté noční mlhy, která symbolicky obklopovala i celé jesenické kino, se vynořil pár malých vzdálených světel. Přibližovala se, zvětšovala, světlo dopadlo na koleje a vlak, z něhož vycházela, dojel až k nám. Nebo k Aloisovi, co ve své nádražce v Bílém potoce už léta pečlivě zapisuje odjezd každého vlaku, dohlíží na Wachka, váží si všech strojvedoucích i každé lokomotivy a pro uklidnění si předčítá jízdní řády... Jenže Bílý potok není tak klidným místem, jak by se mohlo zdát, sněhové vločky neutváří jen atmosferickou zimu, která tu trvá většinu roku, ovšem slouží třeba i k zahlazení stop dalších, kteří se v příběhu postupně začínají objevovat. Ne každý v Nebelově okolí je tak naivně čestný, jako sám Alois a na pozadí dvou významných historických událostí, jež divák nenásilně vnímá hlavně z rádiových zpráv, nebo kalendáře na stole pana psychiatra, se tu odehrávají různé zlomové události. Snímek hned prvním geniálním záběrem vtáhne diváka do sebe tak hluboko, jako málokterý film, člověk jen fascinovaně zírá, užívá si každý detail, přemístění rotoskopicky animovaných postav do rozostřené části záběru, dokonale zpracovaná gesta v obličeji Ivana Trojana, fascinující přechody mezi snímky, hudbu, která zcela přirozeně dodává snímku další dokonalou vrstvu a věří, že všechny postavy dopadnou tak, jak si přeje... Konec přijde až moc rychle, vám se z kina vůbec nechce, ale když vás potom čeká ještě noc v chladném horském jeseníku, absinth převlečený za zelenou od uvaděček, koncert samotných Priessnitzů, který propaříte hned vedle Rudiše a následné popovídání si s ním a celým štábem...geniální atmosféra a nadšení z celého filmu ve vás zůstane ještě hodně dlouho!!!! (21.09.2011)