Zaslaná pošta

Pořád se nemůžu vyrovnat s tím, proč vypadá Zeměplocha vedle Harryho Pottera a Pána prstenů jako chudokrevný ošuntělý vagabund. Toto nedozírné promarnění pratchettovského potenciálu, který si podle mého také zasloužil postavení obrovské merchandisingové frančízy s multimediálním trhem a blockbusterovým statusem a ne televarieté od tvůrců, kteří mají talent uzenáře, morálku lichváře a styl funebráka, přičítám trojí skutečnosti: (i) V prvé řadě je Zeměplocha zábavně parodickou směsicí popkultury a subverze, která na kanonických dílech fantastiky vlastně parazituje a zároveň je komentuje. Byť nijak závratně, přece jen směřuje k inteligentnějšímu čtenáři, který ocení meta-fikce než fikce samotné. Zeměplocha neslouží ani jako kašírovaná dekorace pro romantickou pohádku (Harry Potter), ani to není tabule, kterou školomet popíše poučkami o ideálním uspořádání společnosti (Pán prstenů). To ji na globálních trzích u koncového zákazníka logicky malinko indisponuje. (ii) Za druhé vězí u Zeměplochy problém v odstupu mezi knižními předlohami a filmovými adaptacemi, který není ani extrémně krátký jako v případě Harryho Pottera, ani extrémně dlouhý jako u Pána prstenů. Harry Potter se natáčel de facto spolu s paralelně vycházejícími knihami Rowlingové a jedno umocňovalo druhé, zatímco Pána prstenů nakopli kompletně od začátku, včetně znovuvydání všech tří svazků. Zeměplocha se naneštěstí časově vklínila někam mezi ně a navíc ji zastihla digitální éra na počátku devadesátých let, která stihla utvořit početný fandom, mapy a kuchařky z Discworldu, mrakoplaší čepičky, a tudíž se ji nevyplatilo investičně vzpružit a revitalizovat. (iii) A za třetí Pratchett má jak známo Alzheimera a nepotřebuje syslit peníze, beztak má vyděláno, na rozdíl od ambiciózní Rowlingové a jako vždy zištných majitelů práv k Pánovi prstenů, čilých podnikatelů, kteří se postarali o to, aby otcova památka nezanikla v přílivu nových jmen a nových dobrodružství. ____ Odbyté adaptace Zeměplochy jsou zvláště nešťastné také proto, že nabízela obrovský makrokosmos, dynamické univerzum mnoha soustav, které jsou více či méně provázané, například v Noční hlídce mohly ve druhém plánu sedět v kantýně zbylé postavičky z jiných dílů anebo by Smrť, který se alespoň na okamžik objeví v každé z x-desítek knih, mohl zajišťovat podružný rámec či tragikomickou stafáž. Divák by tak nevěnoval recepci filmu rovnoměrnou pozornost, ale v souladu se svým profesním zaměřením i s konkrétním fandovským zájmem by si stanovoval určitou klasifikaci a hierarchizaci jednotlivých částí rozsáhlého světa. Konečně se tak mohl vyřešit základní metodologický spor, který se stihl rozhořet mezi naratology a ludology. První nahlížejí filmy jako příběhy, druzí jako interaktivní systémy. Filmy dle druhých nejsou lineárně přednastaveným řetězem, ale kybertextem, kterému dává hybnou sílu až divák, nikoli autor. Svět Discworldu se takovým úvahám a konceptům vyloženě nabízel. (30.10.2010)

Přiznávám se bez mučení. Kdyby Pratchettovy spisy nezabíraly skoro celou poličku v mé skromné knihovničce, čtyři hvězdy bych Zaslané poště dal jen stěží. Pravda, mohlo to být horší, TV filmy logicky nedisponují takovými možnostmi, jako populární blockbustery. Výprava přesto nebyla nejhorší, některé postavy byly výborné (mladší, později starší pošťák kupříkladu) atd. Na druhé straně Vzoromil u mě není senilní dědek a laciné masky (golemové, Angua) byly trochu moc pod úroveň celkového zpracování. Nu což, vzhledem k ambici zeměplošských příběhů, navzdory jejich relativní populárnosti, působit spíše na sečtělé čtenářstvo ochotné přemýšlet, jsem žádné megazpracování nečekal (popravdě jsem nečekal žádné zpracování). Atd. atp., tuhle čtyřku dávám z osobní náklonnosti a nečtenářům Pratchetta bych to moc nedoporučil. Ale dovedl bych si na téhle úrovni zpracování představit seriál všech dílů. To by bylo něco. (02.05.2011)

Jediné kontakty se světem Zeměplochy z dílny Terryho Pratchetta jsem zatím zažil při sledování divadelního záznamu Soudných sester a především při hraní deskové hry ANKH-MORPORK. Díky Zaslané poště jsem konečně získal povědomí o některých postavách zobrazených na líci herních karet této hry. Četbou jsem nepolíbený a při pohledu na cca 250 bichlí uložených v mé knihovně, které jsem si postupně pořídil s výhledem na důchod, ani nečekám, že bych se k Pratchettovi někdy dopracoval. Tím pádem nejsem zatížený konkrétní představou, jak má ten který hrdina vypadat, a neuráží mě ani případné posuny v charakterech a dění. Nadsázka a humor jsou přítomné v dostatečné míře a s Vlahošem i jeho protihráči mi po dva večery bylo fajn. Má očekávání byla naplněna a dalšímu setkání se Zeměplochou se nebráním. Celkový dojem: 75 %. (21.02.2019)

Ani tentokrát Terry Pratchett nezklamal. A zase je tento díl úplně jiný, než předchozí. Je pomalejší, jednodušší, ale zase pohádkověji vyprávěný. V příběhu, v němž v podstatě nejde o víc, než o boj dobra se zlem, se tradice a čest utkávají v boji s bezpáteřnou vypočítavostí. A zajímavé je, že vlajkonošem dobra je odsouzenec k smrti, ex-padouch první kategorie. A takhle by se dala rozebírat scéna za scénou, mnohost významů, kamenný anglický humor, nadčasovost... A hlavně žádná velká "Amerika". To se mi na tom líbí nejvíc. Je mi to zkrátka blízké a milé....80% (15.01.2012)

Hodnocení po první části. Zasl(r)anou poštu jsem na rozdíl od předchozích filmových adaptací Pratchetta ještě nečetl. Přestože se to v první půlhodince nezdá, Going Postal je zajímavým filmem, který chytí. Zbožňuji hrátky se střihem, které tu tvůrci provozují (krocení koně! "Boris was a naughty boy!") - není divu, že postprodukce trvala tak dlouho. A Adora, celá v černém, s přísným pohledem... wow, se Zuzanou Smrťovou si můžou podat ruce. Rozhodně lepší než The Colour of Magic, na srovnání s The Hogfather ještě počkám. Srovnání lordů Vetinariů: víc se mi líbil ten v podání Ironse než Charles Dance. Druhá polovina už v sobě bohužel nemá tolik kouzelných momentů jako první, ale stále je se na co dívat. Hodnocení zůstává beze změny. (01.06.2010)