Nech vojde ten pravý

Člověk se vždycky víc bojí toho, co jej přesahuje, než toho, nač nedosahuje aneb introvertní skandinávská lovestory... Teď už vím, nadevší pochybnost, že je Låt den rätte komma in velmi pomalý, hořký a smutný film, obrazotvorný ale nikoliv lacině obrazný. Příběh, který s chladem sobě vlastní minutu po minutě obrací vše, co je soudobou společností vnímáno jako klišé (od hodnoty přátelství, důvěry, naděje, upřímné lásky), příběh, který funguje na přísně citové rovině, kterou je nutno (spolu)prožít, jinak zůstává nedotčena. Tomas Alfredson nepřidal vůbec nic navíc, ani jediný motiv navrch k celkově minimalistickému formátu stejně jako kameraman Hoyte Van Hoytema, který si jen syrově pohrál s hloubkou ostrosti, detailem, prostorem a (povětšinou) minimem světla. A vlastně víc než kde jinde poutal pozornost i hudební doprovod Johana Söderqvista, jenžto přesně odhadl, které nástroje umí akusticky vyvolávat chlad - klavír, housle, kytara. Říká se, že skrze krev proudí život tělem, takže skrze nejednoznačně krvavý Låt den rätte komma in proudí život z těla ven. Opravdový, bolavý i upřímný. [final rate: 80%] (05.04.2011)

Stejně jako život upíra je nekonečná láska k někomu i přesto, že klade po cestě určité překážky. Ale proč bychom se tomu bránili, když si rozumíme? Jak jinak bychom zažili dojemný příběh? Jak jinak bychom zjistili, co dokážou naše city? Jak jinak bychom se měli obětovat? Perfektní atmosféra s ještě dokonalejším soundtrackem až lituju toho, že jsem film propásl na KVIFF. (11.10.2009)

Ideální film na rande pro náročnější diváky. Kluci dostanou působivou a krvavou podívanou, zatímco holky se budou dojímat nad osudovým "zaláskovaným" příběhem a přát šikanovanému chlapci štěstí. Náročnější diváci pak budou oceňovat, o nakolik pomalý a vyloženě klubový, depresivní film jde a jak je problematika děti a jejich pohled na svět citlivě uchopen. Problém spočívá v tom, že ani jedna linie není zcela uspokojivá, v každé se najdou logické lapsy v rámci fikčního světa a ani jedna se nevyhnula uchýlení se ke klišé a schématizmu (kluk musí být šikanovaný outsider, holka má problémy se svým "otcem" ad.). Jako experiment zajímavé, ale nefunkční, jako ozvláštnění žánrového filmu chytré, ale nedůsledné a ve výsledku nekoncepční. Bojovat proti jedné (americké) emo upřířeně druhou (švédskou) prostě nelze, zvlášť když ta první je mnohem lépe a neotřeleji natočena. (08.03.2009)

Ať vejde ten pravý je ohromně zajímavý a v mnoha ohledech originální film. Příběh o nalezení spřízněné duše a vzniku silného vztahu mezi klukem vyvrhelem a holkou upírkou stojí na výborných hereckých výkonech ústřední herecké dětské dvojice, emocích, které vysílá směrem k divákovi a také prazvláštní atmosféře (hodně se na ni podílí i hudba), trochu temné, napjaté, ale zároveň ji definuje ještě jeden přívlastek, který nedokážu přesně slovy vyjádřit (snad nadějná nebo doufající). Najdou se zde samozřejmě menší díry ve scénáři a některé ne úplně logické scény, avšak divák to díky vnitřnímu pocitu z filmu dokáže záměrně přehlížet. Co ale bohužel nešlo přehlédnout byl úplně poslední (cca minutový) záběr kamery do vlaku, který celkový dojem bohužel narušil (přitom bez něho by znamenala předchozí scéna na koupališti úplně jiné vyznění; smutnější, tragičtější, ale silnější a svým způsobem krásnější). Proto to budou 4* slabšího rázu, tím však film nechci nijak shodit, protože rozhodně stojí za zhlédnutí a má moje doporučení ostatním uživatelům. (28.07.2011)

Přes všechny výhardy (logické díry, protřelá efektnost, křiklavá snaha o odlišnost, emo nálada) je třeba uznat, že film nápaditě pracuje s principy hororů tím, že obrací tradiční perspektivu. Místo pohledu oběti je zde vše vyprávěno z pohledu sympatiujícího s monstrem. Jako spojení dětského filmu s hororvými prvky a festivalovými trendy (schémata severského filmu, civilní prostředí, nedořečenosti) je film v prvé řadě úctyhodným tahem směrem k mezinárodnímu úspěchu, neboť osloví celé spektrum festivalů i filmových nadšenců. (08.09.2010)