Žena v Berlíně

Tak trochu jiný pohled na válku a na její konec. Není pravdou, že příběh je propagandou. Měří oběma stranám stejně, Rusové znásilňují in natura, o zločinech Němců v Rusku ale podávají hodně svědectví. Vojáci dobře vědí, co se děje v jejich domovech, zatímco oni "válčí" jinde. S tím se taky vracejí a jen málokterý je schopen - ochoten tolerovat, za jakou cenu jeho žena přežila. A ženy musejí být tak silné, že přežijí ponížení od obou stran. (Jedna hvězdička v hodnocení je za objektivitu a odvahu příběh zveřejnit.) (19.08.2011)

Velmi rozporuplný film. První polovina filmu je slabá, místy nudná, chaotická, v polovině se to jakoby zlomí, přichází skvělá hudba, uvěřitelnější herecké výkony, smysluplnější scénář. Stejně ale tato tématika nabízela mnohem více, zdaleka nebyla využita. Zajímavé by bylo natočit film o vypořádání se s německou ženskou otázkou z české pohledu, při odsunu Sudet. Zde se rovněž nebraly servítky. Líbí se mi ovšem oboustranný pohled, který neglorifikuje Němce, nehází Rusáky do stejného pytle. Za tři málo, čtyři hodně.. Ale budiž. (11.04.2015)

Film ani vyloženě nenadchnul (to se při takto brutálním tématu ani nedá), ale ani nesklamal. Je objektivní, férový, realitu té doby ukazuje (pravděpodobně) věrně. Líbí se mi dvojjazyčnost a obsazení rolí, ve kterých Rusy hráli ruští herci a Němce němečtí herci. Zajímavé je, že Nina Hoss zahrála Anonymu ne jako současnou ženu, ale jako tehdejší ženu. Její chování tedy není pro současného diváka naprosto čitelné, o to však je autentičtější. ■ Otázka: "Jste fašistka?" zůstává ve filmu nezodpovězena. Podle tvůrců filmu proto, že Anonyma ve skutečnosti zřejmě k tomuto smýšlení inklinovala a nechtěla muži, kterého milovala, lhát. (21.04.2010)

Druhá světová válka se jeví jako nevyčerpatelná studnice příběhů...a na jednu stranu se ani není čemu divit. Žena v Berlíně je totiž opět velice zajímavý a originální příběh, který vypráví jeden z příběhů, který se pro změnu odehrál přímo v Berlíně, těsně před a po skončení války. Naprosto chápu, proč film vznikl. Vždyť já nad tím nikdy nepřemýšlel, co se stalo, když do Berlína vtrhla ruská vojska. Pro mě prostě válka skončila a tím to všecko haslo. Jenže když jsem se nad tím vším zamyslel, určitě to všecko nebylo tak růžové, jak se v knihách píše a právě proto jedna anonymní německá žena napsala deník, podle kterého se natočil tenhle skvělý film. Škoda, že neuvěřitelně pomalu ubíhá. Chvílemi totiž dokáže šíleně nudit, což je u válečných dramat občas problém. Na druhou stranu se snažil naprosto objektivně ukázat život dvou odvrácených stran. Ta objektivita je pro takový film nesmírně důležitá, protože bez ní by vypovídající hodnota byla prakticky nulová. Američani, ale i Rusáci o tom můžou vyprávět svoje. Všichni jsme lidi a všichni jednáme podle svých pudů, a jelikož tomu tak je, nikdo není dobrý nebo zlý. Všichni jsme prostě lidmi s dobrými i špatnými stránkami. Jsem rád, že jsem takový film viděl. Nezaujatost je hlavní devizou tohodle filmu a ta tenhle příběh jedné, ale i tisíců dalších, žen z Berlína neuvěřitelně vyzdvihuje. (30.10.2012)

Když se válka vrátila, odkud přišla, byli Němci překvapení, že je tak necivilizovaná a že na ně nebere ohled. Jistě, že ti nejméně vinní trpí většinou nejvíce, často více než různí prominenti režimu (u kterých by v tomto případě větší spravedlností byla stará dobrá pomsta, a ne Norimberský proces). Ani nemyslím, že by zde byl záměr pomlouvat rudoarmějce, ta vlna znásilňování prostě byla. A ani zde nejsou všichni vykresleni jako primitivní mongoloidní mužici, a i zde je připomenuto, že kdyby se rudoarmějci chovali tak, jak Němci na východě, brzy by už zde žádný Němec nebyl. Hrdinka prostě chtěla žít, tak se chovala pragmaticky. Nakonec nebyla sobecká, pomáhala slabším, takže těžko ji odsuzovat. V extrémních případech mají morální pojmy trochu jiný obsah. Jen mi připadalo, že postupně se ten film nakazil ruskou filmovou chorobou – rozvláčností, dlouhými záběry, pohledy do nikam. No, nejvíc mne pobavila ta závěrečná informace, že když kniha vyšla v r. 1959 v Německu byla zuřivě odmítnuta a bylo řečeno, že je to „potupa pro německou ženu“. To je přece slovník III. říše, ať pak našinci někdo něco říká o úspěšné denacifikaci. Zřejmě měly všechny ty ženy spáchat sebevraždu, aby si zachovaly čest německé ženy. A přitom mají Němci takové přísloví (tuším od B. Brechta): Erst kommt das Fressen, dann die Moral. (07.04.2014)