Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Réžia:
Stian KristiansenScenár:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrajú:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (viac)Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (84)
Jednoznačně parádní záležitost. Filmy s gay tematikou jsou v mnohých případech předvídatelné a citově kalkukulující. Tenhle snímek však ani náhodou. Kromě výtečného scénáře a skvělých hereckých výkonů disponuje vydařeným soundtrackem čítajícím mj. The Cure a Joy Division. Určitě jeden ze základních kamenů snímků z této kategorie. P. S.: Český název opět zhovadilý. ()
Na Fucking Amal to nemá. Chybí tomu to provalení, reakce malého Norského města na homosexualitu. Probírá se pouze nějaké laškování mezi dvěma kluky, které nepřeroste v nic víc. Společensky nám to neříká nic. Čistě film o duši jednoho teenagera, která je rozpolcená na dva světy. Škoda dalo se z toho vytřískat trochu více. ()
milovaný film z milovaného norska o tom, jak se jeden bál a jeden se nebál. a k tomu, co se bál, by měl co říct pan freud... ne, dobře, o konfliktu id a superega by se daly psát romány, lepší je to ale zažít - mívá to dost zábavné konce... / kundera kdesi zmiňoval, že dobrý román se pozná tak, že se v něm člověk vidí - v tom případě je tohle jeden z nejlepších románů vůbec. aspoň pro mě. ()
Znáte ten pocit, když si myslíte, že Vás něco nemůže překvapit a ono to nakonec překvapí nadmíru? Po delší odmlce jsem sáhl po nějakém kousku ze severské produkce a znovu jsem byl utvrzen o její výjimečnosti. Uvěřitelné, to je to slovo, které charakterizuje postavy a dějový vývoj. Příběh o období vlastního poznání v životě Jarleho, který najednou stojí před nelehkým dilematem, je nevtíravý, místy vtipný, místy smutný, ale hlavně se nesnaží být prvoplánový. Happy end v pravém slova smyslu se nekonal, snad o to víc mne dokázal symbolicko- dramatický závěr filmu naprosto odzbrojit. ()
Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. ()
Reklama