Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Réžia:
Stian KristiansenScenár:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrajú:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (viac)Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (84)
Mladí rebelové poslouchají skvělou hudbu, při své tvorbě vydávají parádní garážový sound a to je vše, co mne bavilo. Sledovat citově rozpolceného zrzouna, který si ještě ani nevybral, které pohlaví bude v posteli obšťastňovat, bylo zcela mimo mé filmové choutky. Takže uši si to hodně užily, ale oči dost trpěly. ()
Na Fucking Amal to nemá. Chybí tomu to provalení, reakce malého Norského města na homosexualitu. Probírá se pouze nějaké laškování mezi dvěma kluky, které nepřeroste v nic víc. Společensky nám to neříká nic. Čistě film o duši jednoho teenagera, která je rozpolcená na dva světy. Škoda dalo se z toho vytřískat trochu více. ()
Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. ()
Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. ()
Je to takový nenápadný snímek. Pozornost mu nezajistí hvězdné obsazení nebo speciální efekty. A přece jediný pohled, jediné slovo dokáže oslovit více. Nejde o to, nechat se filmem pasivně unášet, ale o to, procítit to. Pokud se vám to podaří, může ve vás vyvolat celou paletu emocí, v jednu chvíli se cítíte jako na bujarém večírku s přáteli, v jinou se chcete zoufale rozbrečet a křičet nebo cítíte melancholii. Je to obyčejný příběh o jednom dospívajícím muži a právě v té obyčejnosti tkví neobyčejné. ()
Reklama