Mladí rebelové

Uživatel Malarkey se poněkud víc plete. Když jsem se chystala pustit si tenhle film, jeho komentář mi naprosto zkreslil očekávání. Opravdu nechápu, jak může tenhle film přirovnat k českému filmu Občanský průkaz. A nakonec ještě filmu, co je uvedený jako romantické drama, vytknout nedostatek humoru. Wtf?! Co jste si šlehl před přidáním komentáře? Dovolila bych si tvrdit, že film je naopak nad průměrem všech romantických komedií, kterými jsme zahlcováni. Je jiný, netuctový. I když tam pro mě byly mouchy jako scéna na večírku a konec, který mi jaksi trochu utekl, musím jej hodnotit kladně. (02.06.2014)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Ďalší dôkaz toho, že Severania dokážu hocijakú tému spracovať kukatelne bez nájazdov do klíše a trapností. Prijemný film o dospievajúcich čo majú kapelu a chcú niečo znamenať. Všetko sa zdá byť fajn. Jarve má super a peknú babu a je spokojný..Lenže do triedy príde nový študent, ktorý mu tak trošku rozhádže život.. (21.02.2010)

Psal se rok 89 a pomalu se hroutil komunismus, padla berlínská zeď. Ale to vlastně vůbec není důležité, byť film sám se tváří, že to důležité je, ba velmi. Žel jedinou paralelu jsem nalezl, touhu mladých po svobodě. Nepočítám-li zamilovanou písničku o stržení jakési zdi mezi štěstím a autorem milovanou dívkou (případně zdí v sobě mezi homo a hetero, ale to už bych každou změnu, jež vyžaduje trochu práce mohl vnímat jako bourání zdi). Jelikož film se snaží být srozumitelný, uvidíme, že pro mladé je svobodou šukání, punk, cigára, chlast a odmlouvání učiteli. Ten samozřejmě mladé ani trochu nechápe - školometský, omezený chudák. Pravda, zase tak hrozné to není - kapela hrdinů se ukáže jako šitózní, jejich sny hloupé, jejich důvěra v trvalost a nenarušitelnost mezilidských vztahů naivní. Trefa do černého! Ale uznejte, ze dvou metrů se do černého trefí každý. Vše se ale má změnit v okamžik, kdy se na škole objeví Yngve a Jarle zjistí, že kluci taky mají něco do sebe. To váhání, ty chtivé pohledy, ta nejistota, ten stud! Zase střílíme ze dvou metrů. Namíříme naposled k finální konfrontaci. Pic! Vedle. SPOILER - Ne, té situaci, kdy Jarle řve, že Yngveho nenávidí a šeptá mu, že ho miluje, načež si to jde Yngve hodit, jsem nedokázal věřit. KONEC SPOILERU. Nakonec tu máme veskrze průměrnou romanci o jednom začínajícím homosexuálovi, která zbytečně akcentuje přelomovost doby, neosobně a schematicky předvádí generační rozdíly a obsahuje scény, jež silně trčí z konceptu díla. Např. postavu otce, který je skorem líčen jako hajzl a přitom jeho činy působí jen mírně nemotorně (a v podstatě nemá na dění a postavy žádný vliv). Nebo propuštění matky z práce, které působí jak naivní politický komentář odsuzující pravicovou politiku. Ono to je pochopitelné, vždyť jsou to dnes spíše levicové kruhy, které dělají queer politiku. Konečně je tu též kýčovité básnění - oživlé mráčky podobající se zvířátkům a zamilovaná písnička, která je stavěna výrazně nad punkovou píseň Piča Satan Anarchy Komando. Mně přišly obě stejně kvalitní. (17.08.2010)