Hačikó: Príbeh psa

Hezký příběh o věrnosti až za hrob podle skutečných událostí z Japonska 20. let minulého století. Lasse Hallström jej ale přenesl do současné Ameriky a vůbec to nebylo na škodu. Richard Gere vypadal v tomhle snímku určitě o dost přirozeněji, než v rolích stárnoucích seladonů, obletovaných mladými slečinkami. Děj je milý i smutný zároveň, ale není smutný "negativně", protože věrnost je určitě krásná vlastnost. A musím říct, že i když psa nemám a asi ani nikdy mít nebudu, tak takového, jako byl Hačikó bych bral.... Roky běží... A Hačikó stále čeká... (02.02.2014)

║Rozpočet $16miliónov║Tržby Celosvetovo $47,801,389▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA //počet predaných kusov ║ Tržby za predaj DVD v USA $5,713,413 //počet predaných kusov 405,338║ Ako taká nenáročná oddychovka fajn, mrzí ten nevyužitý emociálny potenciál, celý film ťahá len psík Hachiko, ostatný herci len také krovie bez duše, strašne plytko vykreslené postavy, režisér sa mohol viac pohrať s príbehom a silnejšie ho podfarbiť, lebo samotná kostra príbehu určite zaujme, trošku prekvapí vysoké hodnotenie(86%) na csfd.cz, záver filmu aký bol som čakal a bol som rád ako to skončilo, film koľko toľko uspokojil, priemer. /60%/ (08.08.2010)

Tak jsem si zase jednou pobečela...:) Od určitého okamžiku už jsem cítila, že se ty slzy chtějí dostat ven, ale to jsem je ještě zvládla udržet. Říkala jsem si, že bych film možná i zvládla bez pláče. Jenže od scény, kdy se Richard Gere už nikdy domů nevrátí, jsem to prostě už nedokázala zastavit. Bylo to silnější než já:) Několik scén bylo tak dojemných a tak strašně "heartbreaking," že se to prostě nedalo vydržet. Zvláště pasáž, kde už zestárlý Hachi pomalu ťapká po kolejích, nebo scéna, kdy se po letech setká na nádraží s Joan Allen. Nádherný film o mimořádné psí lásce a věrnosti k člověku a o její nesmrtelnosti, který je o to více dojemnější, že se skutečně stal. Myslím, že lidé se mají od zvířat ještě co učit, zejména co se týká naprosté oddanosti, věrnosti a silného pouta. Zvláště v dnešní "moderní" době, kde si lidé jeden druhého už přestávají vážit, a pojmy jako "tolerance", "respekt", či "pokora" a mnoho dalších, se začínají ztrácet v dáli. (28.07.2013)

Slzavé nádraží na mne zapůsobilo upřímnou vypočítavostí a tak se stále nemohu rozhodnout, zda mne více iritovala nepřítomnost děje, neustálé vlhko v koutcích očí všech zúčastněných, slzopudné smyčce symfoniků či dojetím přejedený klavír. Jsem samozřejmě rád, že mi na konci vnouček vysvětlil, že bychom neměli zapomínat a já se budu snažit na tento snímek nezapomenout, abych si ho omylem nepustil ještě jednou. (10.09.2012)

Dojemný, emočně silný příběh „o věrnosti“ až za hrob. Brečela jsem jako želva (viděl někdo brečet želvu?), ale tím tento láskyplně - poetický vztah člověk - pes, neznající zrady a přetvářky nechci zlehčovat. U mě zabodoval; a to dost citelně. Poznala jsem totiž něco neskutečně krásného a zároveň velmi smutného, co dokáže pouze život sám. ;( (31.12.2010)