Užívaj si, ako sa len dá!

Prvně bych rád poděkoval Larelay za titulky, bez kterých bych to určitě nedal :-) a za druhé, už jsem na to přišel! K tomu, abych našel štěstí, musím vyskočit z okna. Proč mě to jen nenapadlo dřív? :-) Ikdyž se zde více mluví než jedná, právě ta mluva, která je mimochodem velmi inteligentní a né, že bych já byl nějak inteligentní, ta mluva, všechny ty slova dávají určitý smysl a jsou pravdivá. Jo, jo, užívej si, co to jde... :-) 70% (16.11.2009)

Má-li někdo pocit, že točit "kopie" či obměny na allenovský způsob je snadné, měl by být vyveden z omylu. Tradiční protagonistovu úlohu v tomto filmu přebírá Larry David, zjevem i projevem připomínající režisérovo neurotizující herectví. Jeho projev ve srovnání s Allenovým není podle mého názoru agresívnější, ale dospělejší (méně chlapecký, více výbušný, o poznání samolibější; je otázkou, nakolik se na tomto pojetí podílí Allenovo režijní vedení); jako kdyby odrážel naši dobu hodnotového rozvratu, který zahrnuje i rezignaci na slušnost. Pod touto vystupňovanou žlučovitostí se skrývá až dětsky bezradná zranitelnost, ale také věcnost a náhle znovu objevená zodpovědná dospělost muže z dolního patra střední třídy. Překvapivě dobrý a Davidovy kreace výborně rozvíjející je výkon mladičké Evy Woodové. Osobitá a výrazná láska - skutečný hluboký cit - , který se mezi oběma rozvíjí, mohl vést - ale nevedl - k velkému a působivému dílu. (Viz Davidův vstup popisující překvapivě věcně jeho pocity po ročním atypickém manželství) Okamžikem vstupů Melodyiných rodičl se dílo allenovsky zalamuje do charakteristického idylizujícího konce, který není špatný ani nepřirozený, na druhé straně však přece jen méně překvapivou allenovskou tematiku odsouvá potenciál hluboké mezigenerační lásky, tj. tóny, které nalézáme např. v MADISONSKÝCH MOSTECH nebo v také komediálně laděných filmech Alana Aldy. Od Woodyho Allena bychom měli a mohli očekávat víc než mnohokrát použitou a stále, byť nápaditě masku zraněného, ne zcela dospělého jedince, který se před vnějším světem opakovaně zachraňuje vědomým pádem do neurotické dětinské sebestřednosti. (19.02.2012)

Byla jsem dosti rozrušená spoustou věcí, některými nejspíš naschvál a o většině se mi ani nechce rozepisovat, ale jeden hlavní zádrhel bych prohlásila za největší podpásovku: S takovým soustem, jaké si tady Woody nabral, by ten film měl mít alespoň čtyři hodiny, aby udělal všem náhle příchozím postavám spravedlnost. Takhle je roztažený začátek vůči konci strašlivě disproporční a většina zvratů dělá z lidí ploché idioty a z toho happy endu ne až zase tak moc happy end. A to se ještě ani nepouštím do toho, jaká je hranice mezi sebeuvědoměním a nechtěnou sebeparodií. (02.04.2016)

Zvyknutý na allenovský vysoký štandard som sa s radosťou pustil do jeho najnovšieho filmu. Avšak to, že dostanem (z môjho subjektívneho hľadiska) extra nadštandard, ktorý som Allenovým filmom prideľoval naposledy pred 20.rokmi, som naozaj nečakal. Po zaujímavých žánrových odbočkách ku príbehom s krimi zápletkou, romantickým drámam, či dokonca serióznym thrillerom, ktoré všetky dosiahli veľmi slušnú hranicu kvality, prichádza komédia, ktorá mi pripomenula Allenove najväčšie päťhviezdičkové skvosty ako 'Crimes and Misdemeanors', 'Radio Days' či 'Love and Death'. Hlavnou zbraňou sú, ako inak, dialógy. V tomto prípade sú však priam zbraňou hromadného ničenia. Vtipy, fóry a hlášky, ktoré smerujú snáď do každej oblasti nášho života, vyťahuje Woody od začiatku s neuveriteľnou frekvenciu. Až s takou, že som si každú chvíľu hovoril, že to tak jednoducho nemôže pokračovať do konca, že také tempo starý pán nemôže ustáť. A mal som pravdu. Našťastie to platilo len na posledných 10-15minút, takže zvyšok bol absolútne skvelá a úderná kanonáda útokov na moju bránicu. A keď ešte spomeniem príjemných hercov a tradičný allenovský hudobný doprovod, nezostáva mi nič iné len konečne po dvoch dekádach prideliť aj piatu hviezdičku. Zaslúžene. 95%. (24.11.2009)

Woody Allen na stará kolena trpí zjevně tvůrčí krizí, což se projevuje zejména tím, že má ve svých filmech téměř neustále potřebu opakovat se, přičemž nedokáže přinést nic výrazně nového. Ve filmu Whatever works dospěla jeho tendence svého dosavadního vrcholu. Nejenže opakuje své vtipy a dokonce i celé scény (např. scéna s I'm dying, I'm dying!!! už podruhé nebyla vůbec vtipná), tentorkát si dokonce dovolil "kopírovat" svou typickou postavu neurotického hypochondra, a to postavou Borise Yellnikoffa (Larry David). Dokážu pochopit, že si Woody už nedokáže zahrát v takové roli, ale nemusel by se do filmu dávat takto uměle a spíše vytvořit jiné postavy a témata. Jediným velkým kladem je viditelný odkaz na Felliniho a to, že film i přesto v určitých momentech dokáže pobavit. Jako celek je však Whatever Works jedním z nejslabších děl Allena, což však v celku dnešní americké filmové tvorby rozhodně neznamená podprůměr... (19.10.2009)