Baaria

Tornatoreho filmy mám moc rád, ale tady pan režisér poněkud přestřelil. Na první pohled je sice poznat typický T. rukopis, film se tváří rozmáchle a září technickou bravurou, ale výsledek je nemastný neslaný... Hezky se kouká na obrazy, ale příběh je rozvláčný, myšlenka nejasná, divné řazení scén... Baaria je pro mě ale zvláštní film hlavně proto, že nedokážu říct, že je "vyloženě špatný", nebo "přiměřeně dobrý", nedokážu ho nijak zařadit a vlastně je mi ten film úplně jedno - pokochal jsem se hezkými obrazy, pobavily mě (občas) vtipné momenty, ale tím to pro mě skončilo. Teplé barvy na mě paradoxně sálaly chlad. Mám-li sáhnout po filmu, který těží ze vzpomínek, bezkonkurenčně vítězí Amarcord. Mám-li sáhnout po sáze, která reflektuje politickou i rodinnou historii Itálie, sáhnu po XX. století. Pokud bych srovnal přímo Tornatoreho snímky, tak zatímco Bio ráj nádherným způsobem bezpečně eliminoval jakoukoli sentimentalitu, v tomto filmu se jí už nevyhnul. Slabé 3*. (19.09.2011)

70% Za prvé musím říct, že jsem se těch 150 minut ani chvilku nenudil, to je velké plus. Za druhé musím říct, že jsem to viděl včera a pulka filmu už mi z hlavy vyšuměla a druhá vyšumí do týdne (jediné, co si zapamatuju, bude nová informace, že komunisté měli masivní podporu i v Itálii). Baaria nemá skoro nic zapamatovatelného, jsou to takové nemastné neslané epizodky z Italie 2. poloviny 20. století, ale moc se to ho v nich nestane, místy je to zmatené, divák se špatně orientuje v postavách, je jich moc a herci jsou si hrozně podobní a ještě nejsou ty epizodky příliš dobře poslepované. Zatmívačky a roztmívačky ve filmu z roku 2009!? To uz se prece davno v kinematografii k dejovym prechodum nepoužívá. To oddělení scén se nějak vůbec střihačovi nepovedlo, co se ale povedlo je práce kameramana, herců, obzvlášť těch děských a samozřejmě mistr Ennio...jen skoda ze pod zaverecne titulky dal Tornatore kromě jeho hudby i nějaké mluvené projevy, které ani autor kinotitulků nepřeložil, takže nevím jaký je jeho smysl, ale to je hřích rušit mistrovy tóny... Chvílemi mi obyvatelé Sicílie hrozně moc připomínali Rómy, neustálé hádky a řev, divoká povaha plná šarvátek, skoro jako by to byl dokument ze sídliště Janov... (12.05.2010)

Hm, trošku nepřehledný a chvilkama dosti uspávající... ani to, že trvá téměř 2,5h tomu moc nepřidá... A to, na co sem se těšil nejvíce, hudba Ennia Morriconeho, mě tentokrát (narozdíl třeba od takové Misie či směsi všech možných westernů) bohužel opravdu moc neoslovila... Škoda, není to dílo, které byste si pamatovali nějak opravdu dlouho... 45% Respektive, po dvou týdnech již ani nevím, co se tam dělo...asi tak (11.05.2010)

Z dnešního hlediska, co se dá považovat za umělecký a osobní film, je to totálně mimo; vlastně jen oprašování Amarcordu takovým reklamním "cestovkovým" stylem. Z hlediska celkové orchestrace materiálu to vyvolává úctu. Jsem hodně na vážkách, jak to hodnotit. Ale vlastně mě to jen štvalo těmi klišé o italské/sicilské národní povaze. (25.05.2010)

Hlavní problém je ten, že i mně už se za těch pár let staly zajímavější věci než hlavnímu hrdinovi za celý život. Pořád jsem čekala, že za krajní nepřekvapivostí příběhu se bude skrývat něco opravdu extra, ale ani se neptejte, co se tam nakonec skrývá. Exteriéry jako by křičely "šup šup, máme tu málo turistů" a závěr tak dře, až mě to doslova zabolelo. (11.05.2010)