Tron: Dedičstvo

Z počátku pastva pro oči. Barvičky jen hrály. Vizuální efekty opravdu skvělé. Po 50 minutách jsem se však nudil k smrti. A tak jsem si prováděl manikúru a četl si nový leták do kauflandu. Občas jsem mrkl na obrazovku, pokud převládala modrá barva, bylo to fajn, pokud oranžová, vedli záporňáci. Jedna věc mne tam však vytáčela: Chtěl bych vidět, který skoro 30-letý chlap je tak fixován na fotra? Z toho neustálého "tati, tati, tati"...se mi dělalo špatně. Za efekty 50%, film na jednou kouknutí a zapomenout! (20.03.2011)

Vizuální žranice bezesporu, už jenom proto doporučuju návštěvu kina. Druhým top prvkem je soundtrack od Daft Punk. Všechno ostatní (scénář, herecké výkony) je spíš v průměru, Garrett Hedlund jako hlavní postava je castingový ústřel, ten člověk nemá ani kapku charismatu. Na příběhu mi nevadí, že je jednoduchý (nějaké snahy o přesahy lze najít - a jsou spíše na škodu, protože zoufale nefungují), nýbrž že je ne zcela efektivně odvyprávěný. Divák se nedočká žádného postupného poznávání reálií daného kyberprostoru. Jack byl loni na Pandoru pěkně postupně připraven. Kdepak Sam - ten do Světýlkova zčista jasna spadne a ani nevypadá, že by ho to nějak zvlášť překvapilo, nedejbože aby se dožadoval odpovědí. Divák (já) tak nemá šanci poznat limity toho světa - a to se pak postavám špatně fandí, protože se snadno nabyde dojmu, že kdykoli se něco posere, tak bude následně stačit, aby se stařík stvořitel Bridges něčeho dotknul a všechno bude all right. Na čtyřhvězdičkové hodnocení zním až příliš kriticky, že? Jenže aby bylo jasno - TRON: Legacy není vůbec špatný film, veškerá kritika z mé strany vychází z toho, že s mírným doladěním scénáře to mohla být ultimátní pecka srovnatelná třeba s Matrixem. Po vlažném přijetí ze strany vážených pánů recenzentů mi naštěstí výrazně spadla očekávání, takže nakonec jsem spokojen. Stokrát radši si dám další pokračování Trona (a jo, klidně s Kosinskim za kamerou), než většinu připravovaných komiksáren (od Sršně, přes Lanterna, po Thora). 80 % (18.12.2010)

Designersky skvost. Nevadi mi, ze v obale zenovych mudier pribeh sleduje klasicku linku vzniku + vyvoja hrdinu suvstazne s predstavovanim noveho univerza s vlastnym mytusom o svojom fungovani, ktore su analogiou a zaroven skrz standartne uskalia aj zrkadlenim toho nasho so vsetkymi jeho defektmi. Tento pristup bol pouzity uspesne predtym a urcite este aj bude, takze uvahy o plagiatorstve idu mimo mna. Len ta uvodna predstavovacka Sama v nasom svete mohla byt zbavena tej pokryteckej oslavy nezavislosti a kratkozrakeho rebelanstva voci systemu, ktory mu prave onu nezavislost skrz zdedeny status beztrestne poskytuje. Samotny svet v "mriezke" aj napriek limitom interaktivity filmoveho platna je zivy i vacsinu casu presvedcivo dynamicky pulzujuci  a pohlcujuci. Nielen vdaka hudbe Daft Punk, ale svoj podiel ma aj vyber projekcnej plochy. V IMAXe je to fakt o level vyssie, nez v multiplexe. (29.12.2010)

Vysoká míra sebereflexivity (stavění na odiv neomezených možností digitální kinematografie, tematizace procesu tvorby fikčních světů, deformace obrazu a zmnožení rámů jako zdůraznění iluzivnosti digitálního světa i filmu samotného), 3D sloužící vyprávění, opozice pevné, stálé hmoty (klasického umění) a tvárnosti, nestálosti a proměnlivosti forem (moderního umění), opojný tanec barev, světel a tvarů připomínající avantgardní, futuristické filmy, hra a divák-hráč (či lépe uživatel), videoherní principy, které však nenarušují soudržnost filmu, harmonie v nedokonalosti, mýtus o stvoření a vyhnání z ráje, vzpoura proti Bohu, pozitivní poselství (vítězství reality, skutečného světa a žitého prostoru nad simulací a simulakry), Daft Punk, rytmizace střihu na jejich geniální hudbu a otázka nebývalé autonomie hudby a zvuku jako taková, vtahující, nesmírně originálně pojaté akční scény, které se mnohdy odehrávají na několika úrovních prolínajících se prostorů, kde se navíc neočekávaně mění gravitace, důmyslná a mnohovrstevnatá práce s odkazem prvního dílu (do jisté míry naznačená již v podtitulu "Legacy"), která zachází daleko za pouhé odkazování na konkrétní scény, situace, rekvizity a vizuální prvky, ačkoli i to je přítomno v míře více než vrchovaté (konkrétní příklad: podoba/grafika kyberprostoru v původním TRONovi odrážela tehdejší strop možností digitálních triků, který vylučoval snahy o fotorealističnost, stejně tak podoba současného TRONa ukazuje soudobé technické maximum, které již fotorealističnost, ba hyperrealističnost umožňuje, což mezi oběma filmy vytváří jednak silnou vazbu uplynulého, prožitého času, ale vypovídá i o proměně filmového média se vstupem do digitální éry, vývoji techniky, filmových vyjadřovacích prostředků atd. V tomto zrcadlení se zároveň zjevuje i zmnožování a tvárnost, které v novém TRONovi charakterizují nejen budování prostoru a přecházení mezi jeho jednotlivými vrstvami, ale především celkové uchopení dědictví předchůdce)... Ve výsledku úchvatná fúze videoherního a filmového světa, jejíž jediný výrazný problém spočívá v nechutně stereotypním zobrazení a postavení ženy, které mi pilo krev od začátku do konce. (16.12.2010)

Neuvěřitelně nádherný svět plný plastických obrazů. Snímek o umění, který je sám o sobě uměním. Nejde o klasický typ rodinného filmu i když tak byl koncipován. To vlastně jde ruku v ruce s tím, že druhý TRON jako věc vytvořená pro masy zůstal těmito masami nepochopen. A sám na sebe nevydělal. Zůstal "jen" experimentálním dílem spojujícím dva světy a to na obou úrovních. Možná mohl dosáhnout obojího, i přes režisérovu zručnost jde v určitých místech hlavně o jeho selhání, ale nepodařilo se. Škoda (digitální Jeff nebude vypadat digitální až za pár let, technologicky jsme blízko, ale přímo tam ještě ne). I tak ve mě ale zanechal něco co už dlouho žádný film nedokázal. Úžas, čistý zážitek (ale jiný než Cameronův AVATAR) ve světě, který se z roku 1982 přetransformoval od současné podoby. 3D má v tomhle případě smysl. (20.01.2011)