Vojna bohov

Už žádné souboje reality a snu. Tarsem Singh konečně našel látku, v níž se jeho nezaměnitelný vizuál nestává pouze prázdnou manýrou, ale dokonale slouží zajímavému (byť prostému) příběhu, který se nese v teatrálním duchu velkolepých studiových ‚sandálovek‘ z období nákladných hollywoodských velkoprojekcí z 60. let. Epika se paradoxně zprostředkovává skrze akty neakčního charakteru, což dává vyniknout výborným hercům. Rourkeova záporáka všichni oprávněně vynášejí na Olymp, ale Cavillův charismatický bastard je velkým příslibem nejen pro nového Supermana, ale pro podobný typ rolí všeobecně. Prdelka Freidy Pinto už potom jen tak na okrasu. Další s občasných filmových kousků, kde jsem se nechal vlažnými ohlasy odradit od kina a i přes HD projekci toho budu ještě dlouho litovat. 4 a ½. (25.01.2012)

První (post)moderní/eklektická interpretace řeckých mýtů, která mi přijde opravdu zajímavá - nebo si minimálně na jinou další nemůžu vzpomenout. Bohužel sice také trpí tím nešťastným móresem, že se snaží zavděčit i mainstreamovému publiku (což se jí už z principu nemůže povést), ale pořád obsahuje dost ostrůvků nádhery, které mi ke štěstí stačí. Škoda, že jsou jedna ku jedné naředěny bezradností a místy i slabomyslností. A také jsem se konečně rozhodla učinit definitivní soud o Henrym Cavillovi, který se v mé hlavě utváří už od dob Tudorovců a nyní nastal čas přestat čekat na zázrak. Není to herec na hlavní role a už vůbec ne na charakterní hrdiny, protože není v jeho silách zrcadlit charakter. Umí velmi dobře pracovat se svým tělem a nejspíš bude tvrdohlavý jako osel a pracovitý jako býk, ale jeho oči jsou prázdné, i když pláčou, i když se mají smát, i když mají zuřit. A jak se říká, divadlo je o hlase a film je o očích - bez očí toho moc nenadělá. --- A ještě k filmu samotnému, je pravda, že když se nadělalo tolik řečí kolem toho luku, tak jsem čekala, že se z něj vystřelí víc než šestkrát... Jakkoliv byla přesná replika mojí oblíbené scény z Klanu létajících dýk potěšující. (26.03.2016)

Předem bych chtěl říct, že jako jeden z mála nepovažuju 300: Bitvu u Thermopyl za oslavu fašismu, ale naopak ji vnímám jako sofistikovanou a jemnou satiru fašistické propagandy. Ostatně, že jsou obvinění vznášená vůči Snyderovu filmu nespravedlivá, si například myslí i Slavoj Žižek. O roli stylistických prvků, o nichž se v závěru textu zmiňuje i slovinský filosof, a které často zcela dekontextualizují jednotlivé obrazy, se tady příliš rozepisovat nebudu (snad jinde) - při porovnání obou filmů (300 a Války Bohů) je ale z mého pohledu užitečné dívat se na 300 jako na značně zkreslenou, subjektivizovanou verzi určité konkrétní historické události. Jednoduše řečeno, místo toho, aby se tu vytvářela iluze nějaké uvěřitelné rekonstrukce dějin, kde by vše odpovídalo zjištěním historiků, se tu přiznaně pracuje s nepřesnostmi a fantastickými motivy, které zde ale mají svůj význam - odhalují pravou tvář propagandy. Singh chtěl podle svých slov původně koncipovat Válku Bohů trochu jinak a zasadit ji mimo rámec antické mytologie a natočit nějaký post-apokalyptický film, ale producenti mu to zatrhli s tím, že lidi se dnes prý rádi dívají na řecké bohy a kdesi cosi. Tímhle kompromisem tu ale dost možná nechtěně vzniklo něco docela pozoruhodného, kdy sice většina diváků bude opět Singhovi spílat za mytologické přešlapy a nepřesnosti, ale přitom se tu podle mě dost originálně ukazuje proces vzniku bájí a pověstí, a jak odtržené od reality můžou být. Úplně nejvýstižněji to můžeme ilustrovat na souboji Thesea s Minotaurem, který je ve skutečnosti jenom svalovcem s maskou býka. Dokážeme si pak představit, jak tahle šarvátka poté prošla lidovou slovesností, kdy každý z vypravěčů přidal něco svého, nebo událost zařadil do úplně jiného kontextu a pak z ní vzniklo to, co my známe třeba od Petišky. Film si tohle zkreslení uvědomuje, protože na konci vidíme všechny ty ikonické momenty předchozího příběhu jako do kamenného sloupu vyryté výjevy, kde už právě k takové mytizaci dochází - minotaurus tu už skutečně vypadá jako fantastické monstrum, ne jako trochu přerostlý voják. Další jsou samozřejmě ti nezvykle zranitelní bohové, jejichž bitka s titány je tady mimochodem naprosto dokonale choreograficky zvládnutá a v 3D vypadá skvěle. A možná vůbec nejvýstižněji se dá rozdíl mezi oběma filmy ukázat na tom, jak přistupují k Nesmrtelným/Immortals. Zatímco ve 300 je to obávaná speciální jednotka Peršanů, která je dehumanizujícím způsobem vykreslená jako hromada příšer, ve Válce Bohů jsou Nesmrtelnými ti, kteří se svými činy stanou součástí legend. Snyderovi jde víc o tu výslednou podobu mýtu, zatímco Singh se snaží spekulovat nad tím, co se asi stalo, než se událost takovým mýtem stala. Jo a Rourke je nejvíc badass záporák za hodně dlouhou dobu, bezkonkurenčně jeho nejlepší role od Wrestlera. (25.11.2011)

Ano, je to předvídatelné, nelogické a v mnoha momentech odporně patetické až laciné; především všechny scény s olympskými bohy a Théseovým proslovem působily spíše parodickým než héroickým dojmem. Nicméně vizuální stránka se vším, co v 2D přináší, mě bavila a díky okrovému zbarvení, kostýmům, lokacím (a samozřejmě i polonahým hercům) se na to, podobně jako na Třístovku, dalo dívat více než dobře. (15.11.2011)

Nezaujalo mě to tak jako 300, dokonce i Souboj titánů mě bavil víc. Sice to bylo místy velmi efektní, což se mi líbilo, ale příběh mě příliš nedostal. Navíc se mi nelíbí tady to pohrávání si s řeckými bájemi, kdy se vezmou nějaké postavy a je s nima zacházeno, jak se autorům zlíbí. Já bych radši ocenil filmy podle toho, co je skutěčně psáno... 65% (26.01.2012)