Rozbouřené vody

Seveřani prostě vědí, jak vás u snímku totálně vydepkařit. Flashbacky dodávají na neuvěřitelné autentičnosti a pomáhají ději tak, že jsem dlouho přemýšlela, zda jsem někdy viděla tak dobré jejich samotné použití. Až jsem se děsila každého dalšího a jen se modlila, abych už raději víc nevěděla. A celému snímku vévodí "smíření", ať už v jakékoli podobě. A právě ono samo bohatě stačí k tomu, aby si pohrálo s naším vlastním aneb rozhřešení hledej sám u sebe. (11.11.2015)

Výborné, a řekl bych i originální drama o mladém muži Janovi, o kterém se z flashbacků dozvídáme, že neúmyslně zabil pětiletého chlapce a po odpykání trestu se vrací ve svém rodném městě do normálního života. Druhá linie příběhu popisuje Agnes, matku onoho chlapce, která se nikdy nedokázala smířit s jeho ztrátou a najednou se musí vypořádat s tím, že jeho vrah je opět na svobodě. Od poloviny filmu se zvyšuje tempo a narůstají i emoce, a to díky kontrastu v chování obou hlavních postav, jelikož Jan při zoufalém hledání odpuštění působí zklidněně a tiše, tak chování Agnes působilo velmi hystericky. Závěrečné chvíle se nesou v jemně lyrickém tónu, zato se srdcervoucími emocemi, které ve mě doznívaly jen velmi pomalu. (12.04.2014)

Nórska dráma je okrem výborného scenára i obrazovou lahôdkou. V prvej polovici sledujeme snahu hlavného hrdinu, práve prepusteného z väzenia po odpykaní si trestu za vraždu chlapčeka, snažiaceho sa zaradiť do života mesta v ktorom vyrastal kde túto tragédiu majú ľudia ešte stále v pamäti. V druhej polovici však nastupuje na scénu rodina ktorá prišla o syna a hlavne počínanie jeho matky po tom čo sa dozvie že vrah je už na slobode. A popri tom sa postupne odkrýva tragédia kvôli ktorej obidve strany teraz trpia. (25.01.2010)

V tom příběhu je sice tolik náhod, že začne působit trochu moc vykonstruovaně, ale herci a pevná ruka režiséra to zachraňují. Hodně pomáhá nechronologické vyprávění, díky kterému párkrát vidíme stejnou scénu z jiné perspektivy. A hudba je také skvělá, včetně varhanní verze písně Bridge over Troubled Water od Simona & Garfunkela (což je ovšem asi jediný humorný moment v celém filmu). (01.12.2015)

Celou dobu se to tváří jako hrozně formálně konvenční film, který svou uměleckost dává okázale najevo flashbackovou strukturou, hudbou i prostředím a především tématem vyrovnávání se s minulostí, smíření se s vinou a odpuštěním. Poté ale přijde posledních několik minut, které si dovolí drze podvrátit dříve viděné tím, že jsou vzpomínky zasazeny do zcela nového kontextu a to, co se zdálo jako postupné odhalování v rámci vyprávění, bylo celou dobu ovlivněné nespolehlivou optikou jednoho z antagonistů. Na konci si tak nemůžeme být jistí, jak to tedy doopravdy bylo a zda-li je nám odhalena pravda, nebo mělo jít jenom o útěchu. Na místo katarze vyvedení z konceptu a vybídnutí k zamyšlení nad komplexnějšími morálními otázkami. Takže přece umění. (07.03.2010)