Agnus dei

Píše se rok 1945, válka skončila a násilí je na ústupu, na polském venkově už dávno není slyšet dunění děl, jenže válečné šrámy jsou dosud živé. Francouzská mise, která provozuje polní nemocnici, má stále co na práci a v nedalekém klášteře sklízí jeho osazenstvo neblahé následky loňského léta, kdy touto oblastí prošla fronta. Vojáci dvou armád v poloze vleže vyděšeným řeholnicím následně vysvětlili, že přenosem genů na své potomky lze zajistit nesmrtelnost lidského života a že je to vlastně mnohem jednodušší a rychlejší než se starat o spásu a nesmrtelnost své duše. Těhotenství a porod bohužel nejsou v ženském klášteře jevy žádoucí a představená kláštera se právem obává v konzervativním prostředí katolické společnosti ztráty tváře a zostuzení. Najednou je v situaci, kdy čelí naprostému rozvratu instituce, kterou budovala a hájila, jakož i rozvratu hodnot, které prosazovala a zastávala. Na druhé straně zdi je mladičká francouzská ošetřovatelka nečekaně postavena před dosud největší profesní a morální úkol své krátké kariéry. Agnus dei je palčivé drama o svědomí, zodpovědnosti a střetu náboženských tradic s nástrahami, které přináší život. Drama výborně obsazené i zahrané, které si zaslouží diváckou pozornost. O nadějné Lou de Laage doufám ještě uslyšíme, při troše štěstí může jít o novou stálici francouzského filmu a tahle půvabná dívka může zaujmout pozici, kterou dnes má Léa Seydoux. Celkový dojem: 90 %. (08.01.2017)

Jak píše misterz, tak je to známý fakt, co dělali Rusové při našem osvobozování a to nemluvím o tom, jak jsem slyšela z úst ne jednoho svědka, kteří již nežijí, jejich chamtivost po všem, co se jen trochu třpytilo. Po zlatě, kde strhávali řetízky z krků žen při jejich znásilňování. A pak žiji ve městě, kde pobývali v jednom klášteře jeden čas mniši s jeptiškami a kde se po xxx letech při vykopávkách našlo na jednom místě, hluboko v zemi velké množství malých, dětských kostřiček. Nemám k tomu, co jsem viděla co dodat. A mohla bych pokračovat s dokumenty z dob válečných, co dokázaly tzv. jeptišky s malými dětmi, ale rozhodně to nebylo to, co jsem viděla na konci tohoto filmu. Je mi z toho nanic. Ne, nebyly všechny stejné, ale i tak je to velký vykřičník do světa, který se umně tají ! (15.10.2016)

Nevím, komu patří větší odsouzení. Zda sovětským (nikoli ruským, nejhorší zvěrstva páchali vojáci z asijských republik) vojákům nebo matce představené alias symbolu církve. Nebo tehdejší společnosti, která také vyžadovala od řádových sester a mnichů celibát. Protože celibát představuje absolutní odevzdání, tedy podlehnutí církevní i světské moci. Myslím si, že konec byl velmi idealizovaný a dlouho tato idylka netrvala, bohužel. Jinak jde o dobrý film, citlivě zrežírovaný i zahraný. Ponurost, bezútěšnost klášterního prostředí ještě zpestřené tragickou událostí, která se zde před několika měsíci stala. Slepá víra na jedné straně a pochybnosti na straně řádových sester. Chce tohle všechno opravdu Bůh? (10.04.2017)

Ačkoliv takové prcání jeptišek musí být pěkný opruz, asi něco jako těch sedmdesát nemotorných panen, kvůli nimž se muslimáčtí milovníci tak rádi rozprskávaj na veřejných prostranstvích, „hrdinní osvoboditelé“ naložení v samohonce suchými benediktýnskými betmeny s bobry po pupek rozhodně nepohrdnou a s gustem vykropí klauzuru celému Godhemu. Půlka dormitáře pak poskvrněně počne pravoslavné Ježíše a abatyše má syfla. Docela škoda, že film začíná až po tom slavném prznění, kdy už maj holky alergii na svíčky a na kolech zpátky sedla, mohla to být pětková záležitost. Takto jde jen o vcelku solidně atmosférické, místy hypnotické (zív) rozpaky vypláchlých nevěstek Kristových, co tomu řekne Fousatej strejc, až jim jednoho dne při vstupu do stratosféry udělá svatý Petr prohlídku tělesných dutin a zjistí, že jim bez odporu narve dva nenechavé prsty až k děložnímu čípku. (06.01.2017)

Film nám popisuje málo známu kapitolu z konca 2. svetovej vojny, a bol zrekonštruovaný podľa zápiskov v denníku francúzskej lekárky Madeleine Pauliacovej. Táto lekárka od apríla 1945 pôsobila na oslobodenom území v Poľsku a Sovietskom zväze ako dobrovoľníčka Francúzskeho červeného kríža. V decembri 1945 vojaci Červenej armády znásilnili 15 rehoľných sestier a zabili ich, zostávajúcich 10 bolo opakovane znásilňované, niektoré 40x až 50x a päť z nich otehotnelo. Táto lekárka im pomáhala v naprostom utajení pri pôrodoch. Na Poľsku si počas vojny vybili zlosť Nemci, Rusi ale aj Francúzi, smutné na tom bolo to, že sa to týkalo aj mníšok. Takéto veci si treba pripomínať. Týchto vojakov oslabovala túžba po pomste, vo vojne prišli o priateľov, manželky, deti a po Nemcoch im ostali v ich vlasti iba spálené dediny a množstvo hromadných hrobov. Faktom bolo aj to, že útoky na civilistov sa rozmohli ďaleko skôr ešte pred príchodom Červenej armády do Poľska a Nemecka. Samozrejme aj nacisti znásilňovali ženy na dobytých územiach, včetne Rusiek a umiestňovali zajaté ženy do nevestincov. Ale vojaci Červenej armády na obsadenom území sa mnohokrát chovali ako nepríčetní a ich obeťami sa stávali ženy každého veku, ktoré boli často hromadne znásilňované a potom aj zavraždené. Po vojne sa to zamlčovalo, len v samotnom Berlíne spojenci znásilnili okolo 100 tisíc žien a na celom území Nemecka okolo 2 miliónov.Skutočný rozsah znásilňovania sa tak skoro nedozvieme, nakoľko archívy sovietskych vojenských tribunálov, sú stále neprístupné.Ruský parlament nedávno schválil zákon, podľa ktorého hrozí pokuta a 5 rokov väzenia každému, kto by hanobil povesť Ruska za 2. svetovej vojny. (10.04.2017)