Madisonské mosty

Přesvědčení, že každý z nás má svůj protějšek v tom druhém pohlaví, je vírou, která není bez opodstatnění. Těch, kteří je naplní, není mnoho. A ne vždy potkáváme tento životní vrchol v situaci, která by umožňovala jeho plné a bezvýhradné přijetí. Velké téma je současně neméně velkým svodem k plačtivému sentimentálnímu pohledu, který odpuzuje svou kašírovaností a schematickou nepřirozeností. Příběh MADISONSKÝCH MOSTŮ je příběhem ne nezvládnutí, ale opanování a oslavy tohoto citového vyvření, bez nějž každý lidský život zůstává pustý a prázdný jako neobydlený neudržovaný dům. Zdánlivě bezvýznamné setkání ženy, jež je v letech, kdy by měla mít rozum, s mužem, který přesvědčuje sebe sama v názoru, že únik do tvůrčího života je rovnocennou náhradou lidské plnosti, vrcholí v citové i fyzické smršti čtyř - zdaleka ne celých - dnů. V smršti, která sama o sobě je svou intenzitou životem samým. Okolí erupce je při tom všem vším možným, jen ne pouští a úhorem. Postrádá mnohé, lidská malost a vyprahlost však do tohoto výčtu pomyslných errat v žádném případě nenáleží. Vážit a přemýšlet i domýšlet neznamená kapitulovat, byť by to mělo znamenat i vlastní doživotní srdcebol. Sloučit odpovědnost a cit se svědomím a myslet přitom nejen na sebe je zrcadlem, které film nastavuje naší sebestředné současnosti. To, že se režiséru Eastwoodovi podařilo tuto štafetu hlubokého humanismu, lásky a pokory přenést i do další generace, vyvolat v ní byť i jen na okamžik potřebu vlastní katarze a sebeprozření i vůle změnit svůj dosavadní život, to není pokleslá reality show, ale vrchol každého slušného lidského života. Je to ten život sám. MADISONSKÉ MOSTY tak činí překvapivě sporou, ve skutečnosti však nezapomenutelnou niternou a působivou filmovou řečí, jež hollwoodské továrně na sny propůjčuje rozměr nezávislého tvůrčího filmu. (01.03.2008)

Čekal jsem romantiku, ale ne takový slaďák. Clint to ovšem opět dokázal bez problému ukočírovat, ono se to ostatně točí, když si vzal k ruce Meryl Steepovou. Zpočátku jsem byl mírně v rozpacích že nejdrsnější borec filmových dějin, který disponuje úškleblem jímž posílá zlosyny nemilosrdně do horoucích pekel, prožívá romantické poblouznění. V dnešní době vzniká nepřeberné množství romantických snímků (prakticky ve všech hraje Jennifer Aniston ve dvojici s nějakým akčním tvrďákem), upřímně ale jejich kvalita a opodstatnění ani zdaleka nesahá Madisonským mostům ani po kotníky. Clint je prostě Pan Vypravěč. 70% (06.12.2010)

Tento snímek působí tak trochu zvláštním dojmem v Eastwoodově režijní fimografii. Oslovující příběh o náhodném setkání dvou lidí, které ovlivnilo celé jejich budoucí životy.. Kašlu na to, že je to možná klišé, že tam nedojde k žádnému většímu zvratu a že většinu času zabírají dialogy Clinta a Meryl, protože existovala jen jedna jediná možnost, jak takový všední příběh převyprávět tak krásným způsobem- a Clint to přesně trefil. 80% (11.07.2012)

Ústřední dvojice Eastwood a Streep jsou tak výborní, že filmu odpustíte jeho rozvláčné tempo a sáhodlouhé dialogy. Film v závěru funguje velmi slzopudně, ale od Estwooda bych přece jen čekal větší hloubku a zaujetí. Takhle je to sice pěkný film, ale dá se vidět pouze jednou. Napodruhé se ukoušete nudou. Mé hodnocení: 60% (19.03.2009)

Malebné obrazové kompozice kameramana-malíře Jacka N. Greena, něžná hudba Lennie Niehause, přesvědčivé a civilní herectví ústředního dua, Clintova svědomitá, pozvolná a nádherně staromilská režie, která dbá na lapidární detaily, to vše zapříčinilo, že jsem neměl daleko k pláči. Madisonské mosty jsou uhrančivou, citlivou a komorní básní polarity titánsky tísnivého nádechu a výdechu očistného a obrozujícího jarního deště, jehož rezonance na srdci a na duši hned tak neodezní. A rozhodně nevěřte tomu, že jsou pouze pro usedlé "domácí puťky" ve středních letech, kterým protekl život pod upracovanýma rukama, jak zde jistí jedinci (indiskrétně) prezentují. P.S. Niternost Eastwoodových filmů je pro mne zdrojem neutuchajícího obdivu a úžasu. Doufám, že u toho zůstane i do budoucna. (22.11.2008)