Turínsky kôň

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. (27.08.2021)

Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později) (16.02.2011)

Turísnky kôň vo mne vyvolal túžbu vymyslieť novú filmovú škatuľku, ktorú som nazval poetický existencionálny realizmus. Pri jeho sledovaní strácate pojem o filmovom čase, o priestore a vlastne o všetkom. Bezčasie Tarrových filmov ich robí spoločne s ich myšlienkami nadčasovými, respektíve toto bezčasie ich ešte znásobuje. Turínsky kôň je niečo ako filozofický spis, rozprávaný obrazmi a hudbou. Dôkazom, že obrazmi sa dá vypovedať rovnako veľa, ako slovami. Tie sú však z podstaty veci "doslovné", filmové obrazy však nie. Preto ich mám o niečo radšej. A možno by som sa slov zriekol úplne aj v tomto filme, aby nedávali návod, ako tie obrazy čítať. Na takejto osamelej usadlosti môžete byť buď šťastní z toho mála, čo máte a uvedomovať si, že nič iné k životu nepotrebujete, alebo si uvedomíte tú existencionálnu ničotnosť všetkého navôkol a fakt, že kvôli prežitiu musíte vynaložiť nesmierne úsilie a pýtať sa, načo je to vlastne dobré. Ako k tomu pristupuje Tárr prostredníctvom svojich postáv, netreba dodávať. (30.08.2014)

Krásne podobenstvo na človeka. Dom je ľudské vnútro. Veterný svet vonku spoločnosť. Občas niekto do vnútra dobehne a vykláda svoje nezmysli aby vnútro zmenil. Ale vnútro sa nedá. A keď prichádza úplný koniec človek zostáva sám so sebou. So svojou smrťou. So svojou jednoduchosťou. Neschopný čeliť svetu vonku, ktorý sa v určitý moment dostal do vnútra. Vígov ústredný motív je asi najúžasnejšou melódiou akú som za posledný čas vo filme počul. Dlhé zábery, parádna atmosféra a silné myšlienky v jednoduchom a prostom príbehu o jednoduchých a prostých ľuďoch. Nevieme v akom čase sa to odohráva. Nevieme čo sa to vlastne deje. Či sú postavy skutočné, alebo nie. Ale Tarr im dáva veľmi silné existencionálne významy. Pre mňa úžasný film. Od prvej do poslednej minúty. (22.08.2014)