Deň v Jurijeve

Další ruský filmový balzám na mou duši. (Och, stejně mám pocit, že ani kdybych nakoukal všechny ruské filmy světa, nenaplnilo by to mou prázdnotu po tom, co mi skutečně chybí). V momentě, kdy jsem už dávno zanevřel na ČT2, protože většinu filmů vysílá v příšerném českém dabingu, jsem s potěšením seznal, že ČT Art mi tuto ztrátu dovede velice obstojně vynahradit. U tohoto filmu mi stačilo přečíst si anotaci, abych okamžitě věděl, že ho musím vidět - a že bude skvělý. Och, ale jak skvělý! Ten film během svého rozjezdu ani nedává tušit, k jakému vyústění nakonec dospěje. Mondénní panička - v úchvatném hereckém podání Ksenije Rappaport - si vyrazí na zvláštní výlet se svým nezvedným synkem do rodného kraje, aby mu z bůhvíjakého důvodu ukázala domovský marasmus, z něhož před lety vybředla. (Postava syna má pro tento výlet podle všeho ještě méně pochopení, než sama matka, která možná ani sama neví, proč se tam vydali). Bezútěšnost, s nímž je zpěvaččino rodné město vylíčeno, postupně graduje s nebývalou intenzitou. Jeden nehostinný záběr stíhá druhý a člověk žasne, v jakých podmínkách mohou někteří lidé žít i v 21. století. Pohrdání střídá hnus, zloba ústí v rezignaci. Tu symbolicky završuje moment, kdy si zpěvačka nejlevnější barvou přebarví svoje vlasy na stejný odstín, který používá většina žen ve vesnici, a stává se tak jednou z nich. Záhadné synovo zmizení, které film ani v závěru nijak nevysvětlí (vážně se v Rusku ročně navždy ztratí 40 tisíc lidí? proboha!), je ve skličujícím kontextu jedné ospalé ruské díry pouze iniciačním momentem, který odstartuje dalekosáhlé změny v životě hlavní postavy. Magnetismus rodné hroudy podle všeho není radno podceňovat - člověk může odjet na konec světa, ale před svým původem stejně neuteče. Zpěvačka se postupně stává člověkem, který nemá co ztratit a který se nakonec s překvapivou snadností adaptuje na nové prostředí. Člověk by se mohl divit, proč na začátku nebyla aktivnější při hledání syna - když třeba v jedné scéně zmiňuje, že má v Moskvě řadu vlivných známých, přímo se nabízí, aby u nich hledala pomoc. Rezignace, do níž ale fascinující rychlostí upadá (s vydatnou pomocí otupující samohonky), v posledku vysvětluje vše, a zdánlivě skličující a otevřený konec lze jinou optikou vnímat vlastně jako... úlevné zbavení se dosavadního strachu, který hrdinku sužoval. Už se nebojí a je odhodlána dále čelit životu, se všemi jeho strastmi. Vpravdě krásný a očišťující konec. Mimořádný film, o kterém bych mohl popsat spoustu stran a který budu z hlavy dostávat jen těžko. UPDATE 1. 4. 2015 - Na druhé zhlédnutí mě film uchvátil snad ještě více než prve, protože jsem si tam všimnul věcí, které mi dříve unikly. Pozornosti by například neměl ujít dialog, který spolu vede matka se synem ve věži kláštera. Matka: "Jehlanová architektura. Zkus to do sebe nasát. Celý se rozplynout v ovzduší své vlasti. Brzy už ho mít nebudeš." Syn: "Vzduch je všude stejný. Tak dobře... Zkusím se v něm rozplynout... No nic... Uvidíme se ve Vídni." Matka: "Nemáš přece operu rád." Syn: "Počkám venku na schodišti, až v ní budeš zpívat." A pak syn navždy zmizí - a mezi jinými je tu fascinující domněnka, kterou vystihla uživatelka spotczek, že si to celé možná jen vyfantazírovala ubohá uklízečka, a žádná kariéra operní pěvkyně ani syn nikdy neexistovali, ach! Nedoceněný filmový skvost, který mi ani napodruhé nevyjevil všechna svá tajemství - vpravdě znepokojivý a drásavý film, který člověka dokonale rozerve na cucky. (18.12.2014) (menej) (viac)