Single Man

Single Man je typicky rozporuplným filmem současné americké produkce, zaměřené nejen výlučně na genderové téma. Příběh je mimořádně silný a nepostrádá hloubku trýznivé citové deprese hlavního hrdiny, nicméně výborně rozehraná linie definitivních ztrát je v posledních minutách roztříštěna neadekvátním závěrem, jež není ničím jiným, než čítankovým patosem. Čili tam, kde film skutečně začíná, vlastně končí a divák má pocit, že byl svými tvůrci podveden. Podveden tu ale byl i Colin Firth, který do postavy traumatizovaného profesora vložil maximální snahu a zkušenosti a je jen škoda, že jeho mimořádné sólo tu vlastně přichází vniveč. Ačkoli se film detailně nevyslovuje k mnoha důležitým aspektům, jež zvolené časové období vysloveně nabízí (např. otázka homosexuality na počátku šedesátých let, které znamenaly klíčový přelom v její zákonné akceptaci), samotnému příběhu to kupodivu příliš neškodí a ostatně to nemělo být ani záměrem. Příště postačí dopilovat scénář a laskavý divák pak leccos promine. Zatím k tomu není důvod. (24.05.2011)

Pre mňa cudzí, absurdný a nepochopiteľný svet, naviac úplne presiaknutý huxleyovským myslením, ktoré považujem prinajmenšom za bezduché. Nadpriemerná inteligencia nemusí vždy znamenať múdrosť. Bolo to dosť ťažko pozerateľné, takmer žiadna empatia s hlavným hrdinom sa nedostavila, aj keď ho hral môj obľúbený Colin Firth. Jediné plus a dôvod, prečo som vydržala do konca bol jeho herecký výkon, výborná hudba, masky, kostýmy a kvalitný strih. Colinov výkon bol excelentný!! Nečudujem sa, že bol zaňho nominovaný na Oscara. (10.05.2010)

Režisér Tom Ford se ve svém režijním debutu věnuje tématu homosexuality. Colin Firth ztvárňuje vysokoškolského profesora literatury, který se vyrovnává se smrtí svého přítele. Je například zajímavé nakolik se snaží film homosexualitu skrze jeho postavu potlačit a přesto její přítomnost stále latentně zaznamenávat. Vedle explicitních zobrazení či jasně definovaných homosexuálních hodnot se zde bisexuální povaha hlavního hrdiny charakterizuje už samotným designem snímku – jeho vizuální uhlazeností, pečlivě komponovanými saturovanými záběry, využitím kostýmů i dekorací. Místy to však působí až jako módní přehlídka určitého životního stylu, která neustále klouzá po povrchu. (08.07.2010)

Chtělo by to parafrázovat Monty Pythony s tím, že tentokrát jde o film, ve kterém stará buzna nikam nejezdí, aby (SPOILER) nakonec stejně chcípla (KONEC SPOILERU). Celé se to bere až příliš vážně, přičemž celý debut je až návrhářsky přešlechtěný, ale všechno je v něm hrozně wannabe. Nejhorší ze všeho je ale vyobrazení homosexuálů, které odpovídá představám heterosexuálů a je podřízeno tomu, aby snobští diváci střetávající se s ambiciózním mainstreamem nebyli ničím znepokojováni. Tohle fakt není umění, pokud za něj nepovažujete obálku Vogue s titulkem "láska až za hrob" (popř. si doplňte jinou floskuli). Nebýt poetizovaných milostných scén mezi dvěma muži, nepoznáte, že je pod snímkem jako debutant podepsán někdo, kdo má dlouholetého životního partnera. Jinak jde o další ukázku midcultu, který se dostal na Oscary, ponoukající ovšem k zamyšlení, nakolik se výrazové prostředky uměleckých filmů staly součástí středního proudu a dnes působí v echt-klubové podívané nechtěně směšně. (02.05.2010)

Vynikající filmová adaptace románu Christophera Isherwooda. Formálně dokonale vytříbený snímek o hluboké skutečnosti, která byla již nesčetněkrát popsána v literatuře, tedy o tom, že mezní situace bývají zpravidla doprovázeny existenciálními stavy, v nichž je stěžejní ona fascinace bezvýznamným detailem, vůní, pocitem, tak jak to známe kupříkladu z Camusova Cizince. I tady se titulní postava pod vlivem vyhoření zapříčiněným ztrátou nejbližšího člověka (hrubé by bylo zjednodušení na pouhý vztah dvou homosexuálů) při rozhovorech soustředí na bezvýznamnosti, konkrétně si třeba v jedné z typických scén v době kubánské krize a aktuální jaderné hrozby při rozhovoru o jaderných krytech všímá až v jakémsi riefenstahlovsky podávaném kultu těla hry svalů náhodně zahlédnutých tenistů. Celá ta fascinace bezvýznamnými detaily slouží stresované mysli jen k jednomu jedinému - k odvedení pozornosti od hlavního stresoru, který vědomí člověka není sto zvládat. Stejně jako pováleční existencialisté reagovali na hrůzy holocaustu a druhé světové války, reaguje i hlavní postava na svého démona reality. ,,Vlastně se většinu času cítím být sám. Vždy jsem se tak cítil. O samotě se narodíme, sami též zemřeme." Tenhle pocit je vlastně bytostně depresivní a působí až nihilisticky, ne nadarmo se celá dějová linie točí okolo fenoménu ryze existenciálního - aktu sebevraždy. Debutující režisér Tom Ford nezapře svou reklamní minulost, jelikož po formální stránce používá přehršel postupů a neotřelých technik z reklamní filmové branže. Vynikající jsou především herecké výkony, hudba a retro stylizace, zvláště pak postižení přesněji neidentifikovatelné nálady a atmosféry plynoucí k divákovi ze snímku. Za ni si tehle svojský film pátou hvězdičku téměř zasloužil... ,,Párkrát jsem ve svém životě zažil chvíle úplné jasnosti. Když na pár krátkých sekund ticho přehluší ten hluk, to víc cítím něž myslím. A věci vypadají tak ostře a svět vypadá tak svěže, jako kdyby všechno právě teď vzniklo." (16.06.2010)