X-Men: Prvá trieda

Občas příliš uspěchané, a proto místy až moc povrchní, ale pořád obdivuhodně zvládnuté popcornové potěšení. Vaughn je mistrem v tom, jak pestré a zároveň plné dokáže točit filmy. Efektní, nesmírně svižné i zábavné, přitom v těch jednotlivých scénách takřka dokonale zasyťující. Asi nikdo jiný neumí tak přesvědčivě přepnout z uvolněné tréninkové koláže do pocitově vyčerpávající psychologické scény a obojí naplno prodat během jedné jediné pětiminutovky. Sledovat Magneta i mladého Xavieraa v téhle podobě byla velká radost. 90% (02.06.2011)

X-Men: První třída je více než důstojným pokračováním (dnes již i filmového) fenoménu, který po matném Posledním vzdoru a vlažně přijatém Wolverineovi potřeboval chytit druhý dech. Vaughn překvapuje tím, že se nesnaží přijít s něčím vyloženě novým. Místo toho navazuje na styl, jakým kdysi bodoval Singer. Pro někoho to může být málo. Pro mě je to téměř na hraně dokonalosti. Hrozná škoda, že Vaughn kdysi vycouval z režie Posledního vzdoru. Celý ten x-menovský vesmír mohl být dnes (v rámci filmů) úplně jinde. Ale tak lepší pozdě, nežli vůbec. (30.05.2011)

Celý štáb zamířil do Zátoky sviní na Kubě, aby předvedl po vzoru filmu Forest Gump, jak lze také vylíčit naše po čertech temné dějiny, konkrétně Karibskou krizi. Zatímco soudružky o plyšovém Beastovi, klackovitém Xavierovi a měňavé Raven zarytě mlčely a do hlav nám vštěpovaly, že to všechno vyřešil sám velký Chruščov s Johnym F. K. (přitom jsem si nikdy nevšiml, že by byl mutantem, na rozdíl od Chruščova). Soudružky přiznaly jen magnet a vážku a to ještě v dost blbé formě. Jsa tedy nevyzbrojen, přivítal jsem tento film s povděkem. Vtípek s Wolverinem (řečí milovníků dabingu Rosomákem) se líbil, i když byl krátký a trochu suchý. Od školy uběhlo mnoho vody, a jak jsem díky filmu zjistil, těch sviní v zátoce přibylo víc. Naštěstí vše dobře dopadlo ve smyslu prequelu. Ano, podařilo se jim ukázat ty toužebně očekávané spojitosti mezi některými budoucími hrdiny a jejich adolescentními předobrazy. Ale abych si dál neplácal játra, tak film si rozhodně nenechte ujít. Splňuje to mnoho kriterií, proč jít do kina. (10.08.2011)

[imdb: 8.3/10] | me: Veľmi slušná ľahká porcia XMENov v dobrom tempe, ktorá sa vracia tam kde to celé začalo. Technicky veľmi vyspelý film, ktorý okrem príbehu ponúka aj dostatočnú dávku výborných efektov. Na škodu, je však scenáristická voľba mutantov, ktorá by sa určite zaobišla bez motýlej toothfairy vypľúvajúcej ohnivé explozívne guľôčky, smiešneho čertovského výzoru teleportera (už len kopýtka a rôžky mu chýbali) a vrieskajucého (ginger) x-boya vydávajúceho ultrazvuk s hlúpym využitím. V niektorých prípadoch proste mutanti s ich schopnosťami pôsobia cool v dokonalej symbióze na čo sa výborne pozerá, ale naopak pri istých (napr. hore spomenutých) typoch sa musí človek až zasmiať nad absurditou kombinácii x-schopností, ktoré celkovo vyzerajú parodicky a detinsky. Ak si odmyslím čertovsky smiešných mutantov, veľmi zábavnú angličtinu+ruštinu Kevina Bacona a isté maličké nelogické prešľapy a vsadím na veľmi vhodný výber ústredného dua (Magneto a Proffesor X), svižné tempo, bohovské cameo Hugha Jackmana a výborné efekty môžem povedať, že sa jedná o nadpriemerne slušný prequel, ktorý otvoril bránu k ďalším možným dielom. [3 a trištvrte *] (06.06.2011)

Začal bych vtipem: Víte, který X-Man má nejlepší schopnosti? Matthew Vaughn - umí točit skvělé filmy. ____ Velkým filozofickým tématem je čas. Podle svatého Augustina dokonce žádná definice času neexistuje a ve skutečnosti nevíme, co přesně čas je. Čas je velice zajímavý i z hlediska kinematografie, protože když se na všechny filmy, co kdy byly natočeny, podíváme skrze čas, zjistíme, že existují vlastně jen tři druhy filmů: (i) první skupina, do které patří First Class, nějakým způsobem kombinuje minulost s budoucností. First Class například jedinečným způsobem spojuje někdejší studenoválečné rozbroje s nedalekou budoucností genového inženýrství. Ten film si možná hraje na to, že se odehrává v nějakém konkrétním období, ale spíš dává dohromady minulost s budoucností, čemuž nasvědčují i karikatury politiků a vojáků na jedné straně vedle zcela plastických mutantů na straně druhé. Jsou to dva odlišné světy, dvě množiny, které někdo akorát splácl dohromady. Do stejného ranku patří většina scí-fek: nelze si nevšimnout, že většina velkých sci-fi filmů je zároveň neuvěřitelně nostalgická, třeba Gattaca, Počátek, Brazil nebo Blade Runner, což jsou všechno filmy, které nějakým způsobem propojují minulý noir s budoucí sci-fi. (ii) Nesmírně zajímavá je z hlediska času také druhá skupina filmů, která je opakem skupiny první. Sem patří konzervativní a „čisté“ pozdní snímky Eastwooda či Petera Weira nebo třeba Costnerův western Krajina střelců. Na ten se dá nahlížet dvojím způsobem: buďto jako na film, který zaspal dobu, protože přijít v době postmoderních žánrových her s něčím tak nostalgickým a zastaralým značí, že tvůrci jsou těžce mimo současné trendy, ovšem nabízí se tu ještě druhý pohled, který v tomto filmu vidí naopak ohlášení věcí příštích, kdy postmodernu nahradí něco klasičtějšího a filmy jako tento budou opět v kurzu. Nakonec na těchto sinusových cyklech je založen celý náš svět: pravice střídá levici, léto zimu, expanze kompresi, pokles růst, střídmost (renesance, klasicismus, realismus) živelnost (středověk, baroko, romantismus) atp. Proto je vždycky otázka, jestli u filmů jako Krajina střelců zaujmeme postoj „tento film patří do minulosti“, anebo „tento film ohlašuje budoucnost.“ Filmař, který točí v době složitých narativů lineární filmy, tak může být nazván konzervativcem i průkopníkem. Oboje varianty jsou možné (byť samozřejmě převažuje spíše první pohled, který takového filmaře posílá do starého železa). Lekce z předešlých řádek je, že neexistují filmy odehrávající se jednoduše v minulosti, současnosti, či budoucnosti. Věc je složitější. (iii) Třetí skupina, ta nejméně zajímavá, zahrnuje filmy, které se odehrávají v současnosti a jsou poplatné i jejím normám. Nemusí být vyloženě špatné, ale z hlediska času jsou jen málo zajímavé. Nejsou ani kombinací minulosti s budoucností jako první skupina filmů (aneb dualitou k jednotě), ani nerozlišitelným kmitáním mezi minulostí a budoucností (aneb jednotou k dualitě) jako ta druhá. (08.09.2011)