Camino
Camino
Réžia:
Javier FesserKamera:
Alex CatalánHudba:
Rafael ArnauHrajú:
Nerea Camacho, Manuela Vellés, Jordi Dauder, Juanma Lara, Jan Cornet, Mariano Venancio, Alfonso Torregrosa, Ana Gracia, Pepe Ocio, Angela Boj, Chus Castrillo (viac)Obsahy(1)
Dcera náboženských fanatiků se poprvé zamiluje, záhy však musí čelit smrtelné nemoci. (Filmbox)
Videá (3)
Recenzie (79)
Jedním slovem: emoce ! Vážně skvělý snímek, od začátku do konce jsem byla napnutá, jak to všechno vlastně dopadne, zvlášť, když je to celé propojené s Bohem. Mladá Nerea Camacho zvládla svoji roli naprosto skvěle, přímo excelovala. Nic bych jí nevytkla. Na konci, kdy umírá, se mi vážně chtělo brečet a musela jsem film na chvíli přerušit a uklidnit se. Režisér, herci a celý příběh má můj obdiv! ()
Kdyz drit, tak na kost. A tady se na tu pilu tlaci opravdu silou. Poslednich dva cet minut von Trier hadr. Prisaham bohu, ze bych tu matku nakonec prohnal mlejnkem na maso stejne jako vsechny jeji naseptavace. A to i s vedomim, ze presne tohle bylo prani tvurcu. Kazdopadne chvalim invenci v nekterejch snovejch sekvencich a samozrejme detskou predstavitelku - je proste sympaticka, i kdyz hlavne na zacatku tema ocima kouli zbytecne moc. A samozrejme doslovnost stve... ale da se vydrzet a hlavne do tyhle hry zjevne patri. Pro me je dobrej konec uz to, ze se celej pribeh nakonec vydal spravnym smerem, ze zacatku to vypadalo jak naborova knizka pro Mormony. ()
Kristovy rány! Pardon. Tak dát tomu nebeských 5 hvězd nebo spíš pekelný Odpad!? Jistě, citové vydírání zafungovalo. Divný pocit v břiše, byl jsem dojatej, slzy v očích a tak. Ale to zrcadlo, nastavované náboženskému fanatismu, mi přišlo až moc přeleštěné. A stejně z něho na mě náboženská propaganda cynicky vystrkovala prdel. Spíš tedy boubelatou prdelku barokního andělíčka. Co teď s tím? Mám na smrt vypláznout jazyk, přimhouřit slastně oči a tu filmařskou hostii, položenou na jazyk, s nadějí spolknout, nebo ji mám vztekle vyflusnout a ucedit, že nehraju? Ostatně, jak stojí v závěrečných titulcích: A la memoria de Alexia González Barros, fallecida en Pamplona en 1985 y actualmente en proceso de beatificación. Blahořečení? Komerční institucionalizace víry? No ještě toho tak trochu... A ano, Nerea Camacho tady byla úžasná a naprosto přesvědčivá. A nádherná. Přímo nadpozemsky krásná. Samozřejmě. Nehezká holčička, například s hrbem a zaječím pyskem, by diváky tak moc citově nerozbourala, a starý estét Bůh by o ni třeba neprojevil (tak předčasně) zájem. Natož jako o potenciální světici. Přesto, i jako satira si to svých pět hvězd zaslouží. Kdyby už jen za ta slova, kterými nešťastného otce poučoval kněz: „Bůh vytváří krásné dílo s touto maličkou. A nepochybuj, že cokoliv, co jí připravil, je pro její dobro.“ Rakovina je KRÁSNÉ DÍLO? No, já jsem člověk přející, proto se budu za toho flanďáka modlit. Aby si ho náš Pán vyvolil pro své další krásné dílo a ráčil ho obdarovat, třeba rakovinou varlat. A její matka? Ďábelsky důsledné projevy lásky k Bohu, ve své zrůdnosti čisté a dokonalé. Netuším, co by jí na to řekl Ježíš, ale vím, co já. Té bych za trest denně promítal Život Briana a aby nemohla zavřít oči, nasadil bych jí na hlavu jeden šikovný aparátek . Což nezní moc křesťansky, uznávám. Ani důvody, proč nakonec filmu dávám pět hvězd. Příběhu dojemnému i cynickému zároveň, této božsky jedovaté slině, stékající po neposkvrněném rouchu sošky Panenky Marie až k našim nohám. A víte co? Nebojím se. Jestli se můj komentář k této "rakovině - krásnému božímu dílu" Bohu nelíbí (a po mé smrti bude mít tu drzost mi to vyčíst), to je jeho problém, ne můj. Ostatně, jako vševědoucí ví přece všechno. Takže i to, kam si svoje podobná "krásná díla" může strčit... ()
Jasně, je to DOJÁK. Ale nádhernej po všech možných stránkách. V první řadě Nerea Camacho a její kukadla, který snad rozněžní i kámen :-) A herecky neni vůbec špatná, k čemuž se přidávají v podstatě všichni ostatní v čele s matkou, otcem atd. Ta vypočítaná dojímavost řady scén je tak tak na hraně a být to jediná úroven filmu, snadno by se mohl přehoupnout třeba až k odpadu ( což se asi některým stalo a stane ). Film ale řeší i velmi zajímavou otázku fanatismu, víry, lásky, rodinných vazeb a léčby. Proto určitě stojí zato Camino vidět. Navíc je to podtrhnutý tim " based on true story ". Pro mě osobně je to silný téma a otázku hranice mezi vírou a fanatizmem si musí klást každej věřící člověk. P.S. Nejspíš se po shlédnutí tohohle kousku nikdo do katolickýho semináře nepožene :-) a to je dobře! Protože ty bludy, co učí o Boží vůli a andělíčcích - to je snad největší lživá urážka Boha, co lze vymyslet! Ještěže je to úplně jinak... ( na rozbor tu neni místo a asi by vás to nezajímalo :-)). DOPORUČUJU!!! ( 44. KVIFF ) ()
Galéria (18)
Zaujímavosti (4)
- Díky filmu Camino se Nerea Camacho Ramos ve svých 12 letech stala zatím nejmladší držitelkou prestižní španělské ceny Goya. (Estrecha)
- Španielsky výraz pre cestu, Camino je tiež názov knihy o Opus Dei (náboženský inštitút zobrazený vo filme), napísanej v roku 1934 Josemariou Escrivá de Balaguer. (MDesign)
- Celosvětová premiéra proběhla 25. září 2008 na filmovém festivalu San Sebastian. (ČSFD)
Súvisiace novinky
Festival španělských filmů výsostně aktuální
5. ročník Festivalu španělských filmů La Película se zaměří na aktuální témata, jakými jsou náboženský fanatismus, střety odlišných kultur, překrucování vlastní minulosti, ale také partnerská… (viac)
Může to vypadat kacířsky, ale Camino je dle mého názoru geniální film, který však klamat tělem. Na místě je slovo manipulace, která je automaticky brána jako negativum. Ale nelze v určitých případech hovořit spíše o umění manipulace? Poté co jsem shlédl film My Sister´s Keeper, jež je příkladem přehnaného a únavného citového vydírání, měl jsem obavy, že Camino bude ze stejného těsta a raději jsem na film pozapomněl. Pak však přišlo nečekané doporučení a vyznání tomuto filmu a já jsem riskl mu věnovat něco přes dvě hodiny života. Ze začátku jsem měl sto nutkání film vypnout, jelikož tak prvních dvacet minut na mě všechno působilo jako naprosto scestná a přeslazená náboženská agitace, hlavně přemístěný závěru na samý úvod mě přesvědčovalo stále o tom, že ve filmu žádný vnitřní vývoj nebude. Jenže pokud mě až dosud přišel tento přístup zaslepeně manipulativní, ucházelo mi, že režisér si pomalu a pečlivě připravuje půdu pro jiný typ manipulace - celý film totiž svádí diváka tam, kde ho chce mít, aby ho vzápětí mohl vyvést ze slepé uličky a zažít neobvyklé útoky na city, které nelze označit za prvoplánové - za prvé staví na dvojznačnosti vzniklé situace vnímané oběma stranami, což je velmi inteligentní a podnětný přístup k tématu umírání, za druhé jsem si alespoň já skutečně nebyl po chvíli jistý, jak dál vlastně bude film směřovat a jak se do té rozpoutané bouře naroubuje čím dál nelogičtěji působící závěr (navíc například postava dívčiny sestry skutečně nabourává emocionální doslovnost). Film rovněž vytváří silné napětí mezi záměrně přeslazovanou atmosférou a barvotiskovou fantazii, která si nezadá s disneyovskou poetikou, jež mimochodem hraje ve filmu silnou dramaturgickou roli, a občasnými naturalistickými výboji i potlačovanými mezilidskými vztahy v dívčině okolí. Právě ty postupně pod svrchní slupkou vytváří dost krutý obraz i nelítostnou obžalobu celého hodnotového systému, který je však vystavěn na nepochopení své skutečné podstaty. A když se na konec promíchá očistné vyvrcholení s tíživými pocity nepochopení a humornou scénkou s gestem rušícím jakoukoliv transcendentnost okamžiku, převládne komplexnost okamžiku a rozpolcenost pocitů nad jakoukoliv přímočarostí. Manipulací je zde vlastně chytrá hra s divákem, s jeho očekáváním a vírou, ta sice svádí postupně diváka k jasné tezi, ale copak velcí filmaři jako Bergman či Bresson nevkládali do svých děl vlastní přístup ke světu a divák neměl na výběr nic jiného než se s ním ztotožnit? Poté, co jsem se po první třetině konečně dostal na kloub pohnutkám tvůrců, přestal jsem se bránit a nastoupil na netradiční "cestu", která ve mě po všech zákrutách dokázala vzbudit takovou víru v to, že i kdyby se v závěru filmu stal zázrak i teřba oproti logice děje, sežral bych ho i s navijákem jen pro ten chvilkový pocit naplnění. Nakonec jsem se dočkal zakončení, které dokázalo uspokojit obě touhy - citovou i racionální touhu po zachování střízlivosti - lepší konec si vlastně ani představit nedokážu, snímek bez újmy dorazil k cíli své cesty a já rozcupován pouhými dvěma hodinami za svoji "oběť" vyfasoval trvalý zážitek a záruku vrátit se v nejhorších depkách k čirému optimismu tohoto paradoxně velmi krutého filmu. Nestojí náhodou paradoxy takového druhu u děl opravdových géniů? () (menej) (viac)