My deti zo stanice Zoo

Tento film už skutečně nikdy nechci vidět. Na ulicích každý druhý zfetovaný, podél silnic prostitutky, kolem jen šeď, úzkost a spousty zničených životů. My děti se stanice Zoo je kvalitní dílo, ukazuje život takový, jaký opravdu byl a člověk dostane husí kůži a je rád, že nežil v hlavním městě Německa 70. let. (05.12.2008)

I na ploše dvou hodin je to proti knižní předloze strašně osekané, ale chápu, že o moc lépe to asi podat nešlo. Režie je perfektní a soundtrack Davida Bowieho božský. Jediný - ale zato zásadní - problém mám vlastně jen s hercem představujícím Detlefa. Ten je v tomhle filmu nějakým omylem. (Poprvé 27.06.2006, podruhé 9.7.2013). (09.07.2013)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)

Knihu jsem četl jako děcko na základce a pamatuju si, že mnohem víc mě tenkrát oslovil z filmovaný Trainspoting a nějak sem se k tomuhle snímku nedostal.Bohužel když zemřel David Bowie, trošku jsem se porozhlédl co mi vše od tohoto geniálního člověka uniklo až jsem se dopracoval k tomuhle filmu.Hodně silný příběh, dokonale odehrané postavy skvělými neherci, famózní Bowieho hudba a hnusný industriál nechutného Berlína v prostředí narkomanů mě hodně chytnul u srdce.Na plný počet film není, jelikož se hodně stříhalo a bohužel kvůli stopáži se ve filmu hodně přeskakuje a z knihy chybí spousta důležitých aspektů a motivace postav k určitým činům, ale taková mírná vada by rozhodně neměla vadit až do takové míry...jakou je film neskutečně opomíjen a to hlavně u nás.Já být učitel, každou třídu od sedmičky na horu bych povinně s takovou literaturou a filmy seznamoval jak na běžícím páse.I když chodim denno denně kolem skupinek očepičkovaných zoufalců, kterým bych možná dal jen návod jak neztrácet čas na lavičce s partou podobných kreténů a brkem v hubě, aby ztráceli čas s partou kreténů s jehlou v žíle.To už asi pak záleží na tom jak si myslíme, že je tahle generace odepsaná, pro mě osobně je.Uli Edel dělal co mohl a z dokonalé knihy natočil téměř dokonalý film.80%. (06.03.2016)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)