My deti zo stanice Zoo

Tento film už skutečně nikdy nechci vidět. Na ulicích každý druhý zfetovaný, podél silnic prostitutky, kolem jen šeď, úzkost a spousty zničených životů. My děti se stanice Zoo je kvalitní dílo, ukazuje život takový, jaký opravdu byl a člověk dostane husí kůži a je rád, že nežil v hlavním městě Německa 70. let. (05.12.2008)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)

Strašně deprimující zážitek, který stačí vidět opravdu jen jednou za život. Osud mladé dívky ve spárech drogové závislosti líčený s tak mrazivou doslovností, že některé scény budu z hlavy vyhánět ještě hodně dlouho. Špinavý noční Berlín podbarvený hudbou Davida Bowieho, záchody plné narkomanů a nejsilnější zobrazení abstinenčních příznaků, jaké kdy bylo natočeno- jestli je na tom snímku alespoň něco pozitivního, tak kromě kvalitní režie určitě herecký výkon Natji Brunckhorst, který je vzhledem k jejímu věku vážně neskutečný. Na druhou stranu mazáním medu kolem pusy by se tehdejší poměry jen těžko věrně znázornily, tohle byl opravdu jediný správný způsob- i když značně nepříjemný. 80% (02.07.2013)

Silně působící snímek, jemuž ani roky nic neubraly na sugestivnosti. Nahlédnutí do života lidí, tedy spíše dětí, jejichž měření času se smrsklo na dobu od dávky k dávce, případně od dávky k absťáku. Ačkoliv začátek ještě vypadá skoro idylicky a z obrazovky/plátna krátce na diváka vydechne pozitivní atmosféra "osmdesátek" v západoevropské verzi (skvěle proložená hudbou Davida Bowieho), brzy do děje vstoupí bezútěšnost a deprese. Mrazivě zní vzájemné ujišťování protagonistů, že co nevidět začnou odvykačku, když už při vyslovení jejich slov je zřejmé, že budou přebita další dávkou. Přežít toto peklo muselo vyžadovat obrovskou vnitřní sílu a další sílu pak určitě stálo i sepsání tohoto svědectví do knižní podoby, která se stala předlohou filmu. (02.07.2008)

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)