Réžia:
Uli EdelScenár:
Herman WeigelHudba:
Jürgen KnieperHrajú:
Natja Brunckhorst, Thomas Haustein, Jens Kuphal, Rainer Woelk, Jan Georg Effler, Christiane Reichelt, Daniela Jaeger, Kerstin Richter, David Bowie (viac)Obsahy(2)
Keď trinásťročná Christiane F. spoznala berlínsku scénu konca sedemdesiatych rokov, jej život sa drasticky zmenil. Čoskoro sa stala závislou na heroíne a kým ráno sa snažila chodiť do školy, popoludní zháňala peniaze na ďalšiu dávku prostitúciou. Jej najbližší priatelia začali postupne umierať. Keď mala štrnásť rokov, vyrozprávala svoj príbeh novinárom z časopisu Stern. Výsledná kniha sa stala besellerom a film, ktorý čoskoro nasledoval, hitom. (RTVS)
(viac)Recenzie (555)
.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. ()
Berlínsky háčkový industriál verzus znudená holčina z panelákovej džungle. Pre toho, komu sa strácali kamoši pred očami, viac než surový film s naloženou Bowieho muzikou. "It's not the side-effects of the cocaine, I'm thinking that it must be love. It's too late - to be grateful, It's too late - to be late again..." ()
Tentokrát ide moja obvyklá tolerancia stranou. U filmov zaoberajúcich sa drogovou problematikou ma vôbec nezaujíma, či sú nakrútené kvalitne alebo nie. Mne je celá problematika cudzia a odporná a k sledovaniu filmu ma primälo iba jeho pomerne slušné hodnotenie. Ale je to hodnotenie divákov pravdepodobne až o dve generácie mladších a teda primerane tolerantnejších. Veľa z nich sa sťažuje, ako film nedosahuje kvalít knižnej predlohy po ktorej však nesiahnem, ani keby bola jediná a posledná k dispozícii. ()
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO - jedna z knih, které naprosto změnily můj pohled na svět pod světem - na místa "okupovaná" feťáckou komunitou a na komunitu samotnou. Tento filmový počin bych zařadil do šuplíku společně s Requiem for a dream, protože přesně tam patří. Pouštěl bych je dětem (ano, dětem - třeba od 5. třídy základní školy) jako odstrašující příklad, který by - když ne ve všech - alespoň v někom zanechal pocit pachuti vůči stříkačkám, tripu, acidu a jiným svinstvům. Kniha samotná je samozřejmě o mnoho výživnější, ovšem ladění filmu v kombinaci s výbornou hudbou (David Bowie) a syrovostí jemu vlastní z něj dělá také něco výjimečného. ()
Tísnivou beznaděj pomáhá v první hodině trochu netradičně budovat i mírná zdlouhavost až monotónnost celého dění, ale v druhé polovině naštěstí děj hodně nabírá na obrátkách a také napíná. Znudění, málo zájmů, nedostatek péče i touha prostě si to vyzkoušet (navzdory vědomosti o možných následcích) měly za následek nejdřív jednu zkoušku a záhy už vzniká bludný kruh drogové závislosti včetně boje s penězi, jejich ziskem i boje se sebou samým... dostavil se přesně tak úderný zážitek, jaký jsem vzhledem k tématu a autobiografické předloze očekával. Vím, proč jsem se filmu několik let vyhýbal, u některých scén s detaily na vpichování drogy jsem se nedokázal dívat, aniž bych napůl neodvrátil zvrak od obrazovky, a šílený pocit z počínání a prožitků hlavních postav z řady dospívající mládeže na mě jenom přetékal. Vidět Děti ze stanice ZOO však rozhodně za to stálo a můžu zejména všem mladým lidem pouze doporučit. Scény z pokusu odvykání ve dvou jsou pro mě snad nejsilnější z celého filmu, snad proto, že prožití fyzicky i psychicky zdrcujících chvil se tu současně pojí se silným poutem včetně snahy o vzájemnou pomoc, a také díky nečekané silné příhodě posléze u prvního selhání, která snad ještě na chvíli přinesla další naději. Trochu mi ve filmu chyběla alespoň jedna další scéna s matkou Christiane, neboť po první osudné události v koupelny se vytratí z příběhu, ačkoliv k dalšímu shlédání vzhledem k epilogu rozhodně muselo dojít. Bowieho živé vystoupení mě moc nebralo, nicméně atmosféra doby a zákoutí špíny velkoměsta, včetně podbarvující hudby, je zde rovněž výtečná. [85%] ()
Galéria (70)
Fotka © Neue Constantin Film
Zaujímavosti (34)
- V klubu Sound hrají v kinosále filmy Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (1922) a Night of the Living Dead (1968). (Trainspotter)
- Detlef (Thomas Haustein) žije také v Berlíně a pracuje jako řidič autobusu. V jednom z interview uvedl, že Christiane (Natja Brunckhorst) nikdy nemiloval a otevřeně přiznal svou homosexualitu, proto nikdy nezkoušel hledat cestu zpět k Christiane. (Trainspotter)
- Napriek tomu, že Christiane Felscherinow bola konzultantkou filmu, v titulkoch filmu ju vôbec neuviedli. (Arsenal83)
Reklama