My deti zo stanice Zoo

Silně působící snímek, jemuž ani roky nic neubraly na sugestivnosti. Nahlédnutí do života lidí, tedy spíše dětí, jejichž měření času se smrsklo na dobu od dávky k dávce, případně od dávky k absťáku. Ačkoliv začátek ještě vypadá skoro idylicky a z obrazovky/plátna krátce na diváka vydechne pozitivní atmosféra "osmdesátek" v západoevropské verzi (skvěle proložená hudbou Davida Bowieho), brzy do děje vstoupí bezútěšnost a deprese. Mrazivě zní vzájemné ujišťování protagonistů, že co nevidět začnou odvykačku, když už při vyslovení jejich slov je zřejmé, že budou přebita další dávkou. Přežít toto peklo muselo vyžadovat obrovskou vnitřní sílu a další sílu pak určitě stálo i sepsání tohoto svědectví do knižní podoby, která se stala předlohou filmu. (02.07.2008)

Ty vole, to boli socky. Od scény jak sa prestrelila až po koniec, teda zhruba hodinu, ide o zážitok tak bolestivo depresívny, že z obyčajnej narkoexploitácie, vypotí takmer dokumentárny film. Nechutný, odporný, skutočný, a ešte k tomu s deckami. Až raz budem mať deti ja, schválne im ho pustím. Pre prípad, že by sa nudili. We can be Heroes, just for one day. (14.10.2014)

Na úvod bych měl asi napsat, že knihu neznám. Hodně lidí, který četli knihu, tady píšou, že film je zmatenej, nedává smysl a bez knihy by se vůbec neorientovali v ději. Já tenhle pocit neměl. Několik menších trhlin ve scénáři bych sice našel, ale pro celkový vyznění filmu podle mě nešlo o nic zásadního. Kdybych znal knihu, možná bych měl jinej názor. Asi je v tomto případě neznalost knižní předlohy výhodou. Ale neřešíme tu knihy, ale filmy, takže zpět k filmu. Film mě dostal svou atmosférou (pro někoho z Jižňáku je sídliště v Západnim Berlíně přecejenom trochu bližší, než New York nebo Chicago), hodně mě překvapili herci (zejména Natja Brunckhorst v hlavní roli byla naprosto přesvědčivá) a našlo se tam několik opravdu silnejch scén, který si budu asi dlouho pamatovat. Vadil mi akorát poněkud useknutej konec... K_A_MK_A_M: Samozřejmě, že se dá herák i šňupnout. Dostane se na sliznici a následně do krevního oběhu. Akorát je nájezd asi o něco pomalejší, než když se to střelí rovnou do žíly. P.S. Už jsem si přečet i knihu. Film je oproti knize hodně osekanej, ale hodnocení nechávám. (27.12.2009)

Ač patřím do skupiny lidí, kteří nesrovnávají remaky a ani knižní předlohy, u filmu My děti za stanice Zoo se tomu nemůžu ubránit. Ještě teď cítím ten stísněný pocit, nevolnost, strach z přicházejícího absťáku, bezmocnost matky a deprese, které mi knížka každou kapitolou přivodila. Bohužel filmu se to podařilo jen z části. Deprese mi nepřivodila situace ústředních hrdinů, ale spíše jejich mateřština, která mi vyvolala vzpomínky na moje hodiny německého jazyka a paní Fellerovou, která si jistě v mládí musela též prožít podobný osud, jinak si její povahu nedokážu logicky vysvětlit. Raději ale na tyto kruté vzpomínky zapomeneme a vrátíme se k chudákům feťákům. Od pouhého „Chci to jen zkusit“ až po těžké „Přestanu, nebo umřu“ nás film provede nekompromisně jako v knize osudem 14-leté holčiny, která se kvůli svému chlapci a partě stane závislou na heroinu. Ale bohužel se mu za ty dvě krátké hodiny nepodaří nás zasvětit do všech tajů tohohle osudu. Na jednu stranu nemám co vyčítat, protože filmu se podařilo pořádně mi zvednout žaludek a v hlavě mám stále Christiane a Detleva, i přes tu osekanou verzi (to se mu vyčítat nedá, i když zamrzí), ale u knížky jsem prostě měla divočejší pocity. Přeci jen má u mě film jedno velké plus, dostala jsem díky němu chuť si knížku znovu přečíst :o) (21.06.2010)

Když hodím knihu za hlavu a dělám, že jsem ji nikdy neviděla, film mě roztrhá na maděru. Když nehodím a nedělám, roztrhá mě stejně. ♥♥♥ Lidská tendence sdružovat se do stád je nebezpečná, stejně jako je nebezpečné zdvihat laťku v dělání toho, co ještě nikdy nikdo neudělal. A původně jsem tady měla navíc doušku o tom, jak se asi Bowie cítí, když ví, co se mimo světlo reflektorů děje, a dneska si odpovídám, že za prvé byl sám závislý a bojoval, a za druhé souhlasil s účastí v tomto filmu. (22.08.2010)