My deti zo stanice Zoo

.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. (27.04.2006)

Ty vole, to boli socky. Od scény jak sa prestrelila až po koniec, teda zhruba hodinu, ide o zážitok tak bolestivo depresívny, že z obyčajnej narkoexploitácie, vypotí takmer dokumentárny film. Nechutný, odporný, skutočný, a ešte k tomu s deckami. Až raz budem mať deti ja, schválne im ho pustím. Pre prípad, že by sa nudili. We can be Heroes, just for one day. (14.10.2014)

Ač patřím do skupiny lidí, kteří nesrovnávají remaky a ani knižní předlohy, u filmu My děti za stanice Zoo se tomu nemůžu ubránit. Ještě teď cítím ten stísněný pocit, nevolnost, strach z přicházejícího absťáku, bezmocnost matky a deprese, které mi knížka každou kapitolou přivodila. Bohužel filmu se to podařilo jen z části. Deprese mi nepřivodila situace ústředních hrdinů, ale spíše jejich mateřština, která mi vyvolala vzpomínky na moje hodiny německého jazyka a paní Fellerovou, která si jistě v mládí musela též prožít podobný osud, jinak si její povahu nedokážu logicky vysvětlit. Raději ale na tyto kruté vzpomínky zapomeneme a vrátíme se k chudákům feťákům. Od pouhého „Chci to jen zkusit“ až po těžké „Přestanu, nebo umřu“ nás film provede nekompromisně jako v knize osudem 14-leté holčiny, která se kvůli svému chlapci a partě stane závislou na heroinu. Ale bohužel se mu za ty dvě krátké hodiny nepodaří nás zasvětit do všech tajů tohohle osudu. Na jednu stranu nemám co vyčítat, protože filmu se podařilo pořádně mi zvednout žaludek a v hlavě mám stále Christiane a Detleva, i přes tu osekanou verzi (to se mu vyčítat nedá, i když zamrzí), ale u knížky jsem prostě měla divočejší pocity. Přeci jen má u mě film jedno velké plus, dostala jsem díky němu chuť si knížku znovu přečíst :o) (21.06.2010)

I na ploše dvou hodin je to proti knižní předloze strašně osekané, ale chápu, že o moc lépe to asi podat nešlo. Režie je perfektní a soundtrack Davida Bowieho božský. Jediný - ale zato zásadní - problém mám vlastně jen s hercem představujícím Detlefa. Ten je v tomhle filmu nějakým omylem. (Poprvé 27.06.2006, podruhé 9.7.2013). (09.07.2013)

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)