Pre moju sestru

Mým národům, zvláště pak Američanům. Nebojte se o švé loštomiloušké dětišky, když vám umírají na rakovinu. Je to vlastně krásná životní zkušenost plná úžasných a dojemných zážitků. Uvidíte, že vám budou umírat před očima tak krásně a dojemně, a že před svou smrtí vás obdaří mnoha životními moudry a stmelí vaši rozhádanou trpící rodinu, že byste vůbec neměnili. Všichni se budete objímat a milovat, tak žádný přemlouvání k životu. Že se sami vzdají šance na život po nešťastné lásce? Ale no tak, jsme v 21. století, století Twilightu, a víme že taková osudová láska přijde jen v teen věku. Že jde o život? Ale vždyť oni půjdou na místečko lepčejší, než je tady na Zemi. A počkají tam přece na vás, takže netruchlete, ale těšte se... Brr, nějak nejsem stavěnej na takhle pojatej film, kde nemocná holčina už nechce žít, tak přemluví druhou přemoudřelou holčinu, aby s ní hrála na ledvinovou bábu a žalovala rodiče. Úžasný, to by nevymyslel ani John Grisham. Soud, to je tak běžná věc, která přece nestojí v cestě vzájemné lásce v rodině. Stačí dojmout soudce a advokáta a vaše rodina bude o dva členy širší. Shrnuto: encyklopedie nejtupějšího hollywoodského kýče a trapného patosu bez kapky soudného rozumu. (10.07.2011)

Noooo, tak to byl teda nápor na emoce. Právě jsem silně probrečela asi 90 minut v kuse a klidně to tady napíši. Je to i můj život je silné citové vydíraní, jenže tady to tvůrcům nemůže mít nikdo za zlé, toto téma snad ani jinak natočit nejde. "Malé" drama jedné rodiny, kterou postihla nemoc dítěte, vždy zákonitě útočí na ty nejhlubší city diváků. Nick Cassavetes po Zápisníku jedné lásky natočil další jemný a citlivý film, který nemůže nechat žádného diváka chladným. Kdybych měla hodnotit pouze to, jak mě film emočně dostal, dám jasných 5*, jenže ten film není vůbec dokonalý. Především těch pár scenáristických zaváhání, například věty typu: "Jsem rád, že mám rakovinu, jinak bych tě nepoznal" jim fakt nebaštím. Velká pochvala hlavním představitelům, předvedli opravdu uvěřitelné výkony, především pak Abigail Breslin a marně si vzpomínám, jestli jsem Cameron Diaz někdy viděla v lepší roli. (11.07.2011)

ZLO. Od první až do poslední scény. Zlo v kombinaci s nesnesitelnou nudou, “okrášlené” umírajícím děckem, které kdesi mezi zvracením a krvácením, chrlí moudra o životě a smrti. Ale režisérovi to bylo viditelně málo. Bylo totiž nutné zapojit ještě dalšího malého člověka (čti infans), který se ve svých 11 letech rozhodne vzít osud pevně do vlastních rukou (ehm), díky čemuž se rozvíjí strhující rodinné drama, plné plytkých (n)emocí, špatných hereckých výkonů (bylo to opravdu nutné, Alecku?) a dokonale načasovaných frází, nad nimiž se jistě zapotil nejeden americký tvůrce. 109 minut, které jsem mohla využít třeba k upřenému hledění na prázdnou zeď - jaká škoda. (10.03.2010)

O lidské bolesti s úctou. Neb ona je tím hlavním hybatelem, ta která inspiruje. Kate je človíček s pletenou čepičkou, čekající na sestřin poklad. Má bublifuk a každá prasklá bublina značí bližící se konec. Myslím. Taky myslím, že je lepší se s věcmi vyrovnávat. Dlouho jsem neviděl tak rozporuplný film, jehož mnohotematičnost a především síla vyprávění, mě zadupe a nepustí. Slyším výtky a souhlasím. Konec dře a strašně chce, aby se divák vypustil z podoby a vypařil se do éteru. Pak si ale vybavím Kate a její poslední přerod v holku, kdy sestupuje ze schodů, připravená na bál. Do té doby klidná bedna má, vybafá poslední sousto emocí a vyšle do mozku zprávu: v tomhle případě srdce nekrotit a umlkne! "Vždyť je to i můj život!" (07.03.2010)

Samotnej nápad o tom, jak dárkyně náhradních dílů pro svou nemocnou sestru řekne dost, mi ze začátku přišel docela zajímavej. Ale to by se přece v žádnym správnym americkym filmu nemohlo stát, aby někdo řek něco jako "Fakt sorry, ale já bych si radši nechala obě dvě ledviny, protože by mě to pak v dalšim životě asi poněkud omezovalo.". To prostě nejde. Důvod je samozřejmě úplně jinej, ale nechci tady spoilerovat, abych snad nikoho neošidil o tu "šokující" pointu, kterou stejně i méně bystrej divák (třeba já) odhadne poměrně záhy... Jinak film je jenom taková standardní ždímačka na slzy. Sice se to snaží chvílema předstírat, že je to nějaký drama ze soudní síně, ale ten proces je tam naprosto zbytečenej. U soudu se odehrává dohromady asi 10 minut a v podstatě to vypadá spíš jak někde u rodinný večeře, protože tam na sebe celá rodina ječí a soudkyně tomu s chápavym pohledem přihlíží. 20% (02.09.2011)