Pre moju sestru

V hlavě mi oscilují dvě myšlenky, buď jsem viděl nádherně smutný příběh anebo prostě neskutečný kalkul, který měl za cíl již od začátku nasmrkat nějaké ty miliony kapesníkovému průmyslu. Nakonec se tedy přikláním k tomu smutnému příběhu. Film byl pro mě mnohem snesitelnější hlavně díky postavě Aleca Baldwina, protože jinak by byl člověk nucen neustále se plácat v tom deprimujícím umíráčkovém prostředí nemocnice. Ve filmu totiž o nic jiného než o takovou rozlučku se životem nejde. Příběh je vcelku vkusně zfilmován a kdo si rád čas od času pobrečí dostane tady několik možností rychle tasit kapesník. Nejpřesvědčivějším hereckým výkonem pro mě byla naprosto zaslepená matka Cameron Diaz. (21.02.2010)

Samotnej nápad o tom, jak dárkyně náhradních dílů pro svou nemocnou sestru řekne dost, mi ze začátku přišel docela zajímavej. Ale to by se přece v žádnym správnym americkym filmu nemohlo stát, aby někdo řek něco jako "Fakt sorry, ale já bych si radši nechala obě dvě ledviny, protože by mě to pak v dalšim životě asi poněkud omezovalo.". To prostě nejde. Důvod je samozřejmě úplně jinej, ale nechci tady spoilerovat, abych snad nikoho neošidil o tu "šokující" pointu, kterou stejně i méně bystrej divák (třeba já) odhadne poměrně záhy... Jinak film je jenom taková standardní ždímačka na slzy. Sice se to snaží chvílema předstírat, že je to nějaký drama ze soudní síně, ale ten proces je tam naprosto zbytečenej. U soudu se odehrává dohromady asi 10 minut a v podstatě to vypadá spíš jak někde u rodinný večeře, protože tam na sebe celá rodina ječí a soudkyně tomu s chápavym pohledem přihlíží. 20% (02.09.2011)

Film, který vás donutí k přemýšlení, ač přirozeně nic nevymyslíte... jen srovnáváte postoje a říkáte si: "Kam až bych zašla já?" Na první pohled dítě pořízené na náhradní díly pro nemocnou sestru vyznívá jako naprostá zhovadilost ve jménu vědy proti přirozeného běhu života a nutí vás kroutit hlavou nad zaslepeností rodičů, ubližujících jednomu dítěti pro uzdravení druhého... ale lze je odsoudit, když jim lékař v návrhu zmínil původně jen pupečníkovou krev? Jenže dítě dál umírá, ale naděje, ta vždycky jako poslední... a vhodný dárce je tak blízko. Pod povrchem rodinného štěstí jsou praskliny... komentuje stav otec, což lze z filmu opravdu vycítit, aniž by diváka obtěžoval nesplnitelnými nesmysly se záměrem provést ho slzavým údolím až k finálnímu vodopádu, jako například zde, Cassavetes se soustřeďuje na všechny členy trpící rodiny ve skutečně působivých, protože možných, životních situacích, navíc výborně zahraných - při odevzdaném pláči malého dyslektika Jesse mně srdce usedalo... Jasně, mouchy by se našly, třeba zrovna podezřele vyzrálá jedenáctiletá Anna (na druhou stranu, když může někdo v pěti letech složit operu...), příliš protahované songy (které však dávaly prostor na urovnání myšlenek z předchozích scén) a Cameron Diaz (i když na vratký balanc mezi odsouzením a pochopením matky, kterou ztvárnila, by se těžko hledal někdo vhodnější), takže vlastně jen mušky :-), každopádně, úkol č. 11 v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který mě dojme, splnil očekávání. (16.06.2015)

Komentář bude obsahovat náznaky SPOILERŮ! A bude se chválit… Po zážitku z filmu An American Crime jsem si pustil další drama. A opět mě dostalo na plné čáře. A prakticky ze stejných důvodů. Jednak ten film opět nenabízí jen jeden "správný" pohled na danou věc, ale hned několik. Ze strany matky, která udělá cokoliv, jen aby její dítě neumřelo. Dokonce upřednostňuje umírající dceru a nutí tu zdravou (která byla "vyrobena" jen proto, aby ji zachránila) aby podstupovala různé testy a darovala krev, či kostní dřeň. Poté tu máme stranu nemocné sestry, kterou už ty věčné nemocniční procedury nebaví a přeje si jen jediné - umřít. Ale jak to říct matce, když vás neposlouchá? Jedině přes zdravou sestru (třetí úhel pohledu), která na matku podá žalobu, aby sestře pomohla umřít, protože ji o to požádala. A i když zde uslyšíte nepřeberné množství argumentů ze všech stran, tak finální rozhodnutí je na vás. Film neříká, jestli to rozhodnutí je správné nebo ne. I když jsem v průběhu filmu nebo na konci nebrečel, tak se mi tento film dost líbil. Jak jsem včera chválil Ellen Page, tak dnes musím vyzdvihnout Abigail Breslin. Podat takovýhle výkon ve 13 letech? Mít klobouk, tak smekám. Ze Sofie jsem byl (mírně řečeno) v šoku, protože když jsem podíval do její filmografie a zjistil jsem, že ona byla ta Eloise v hotelu… musím říct, že ušla velký kus cesty. A Cameron? K té snad nemusím nic dodávat. Tu matku jsem jí žral po celý film. Jako třešničku na už tak dost povedeném dortu zde máme Aleca Baldwina, který využil bezchybně prostor, který zde měl. Tady neváhám ani vteřinu nad hodnocením. (22.04.2010)

Nemôžem sa zbaviť pocitu, že všetka tá choroba a beznádej mladého dievčatka (ale aj jej sestry) trpiaceho na leukémiu, boli strašne prvoplánové a od úvodu namierené hlavne na nežnejšie polovičky s cieľom totálneho výplachu slzných kanálikov. Však ono raz za čas neuškodí, ani drsným chlapom sa zrejme tiež zrovna moc dobre nebude dívať na mladé dievča s modrinami, holou hlavou a hadičkami po tele prekonávajúce série chemoterapií. Na dobrú drámu mne ovšem chýbal trochu hlbší ponor do témy detí zo skúmavky robených na orgány a slabo vykreslené charaktery. Tiež Cameron v úlohe matky troch detí nesadla. Asi ju mám podvedome spojenú s inými úlohami. (16.02.2010)