Průvodce

Za pěknými obrazy, pod libou hudbou od Hisaišiho se skrývá patos, nelogičnost, náhoda jak hrom a vůbec to má spoustu much. Je to hezký film, dá se na něj koukat a když člověk vypne toho hlodavého červíka tam v zadu v hlavě, aby to krucinál konečně přestal komentovat, tak se mu i bude hrozně moc líbit. Bohužel já tlačítko na vypnutí nenašla, takže film pro mě není nic jiným než průměrným dílem Japonců, kteří na tohle téma natočili jiné, snad i lepší věci (stačí si proklikat filmografii Jamazakiho Cutoma). Jsou tu dobří herci, obrazy na nádherné fotky, japonské předsudky (u kterých bylo jasné, jak skončí), ale to, co to všechno propojuje, stojí za starou bačkoru (a ne, opravdu nemluvím o té úžasné hudbě!). (15.04.2012)

Je dobré o filme nič vopred nevedieť, nič od neho nečakať a potom zažiť dvojhodinové príjemné prekvapenie. Okuribito je zaujímavý film o málo známom rituáli obradného lúčenia sa so zomrelými. Aj keď som japonskými filmami vycepovaný a bol som pripravený na chvíle, pri ktorých je európsky divák nútený niečo ázijsky cudzie strpieť, aby bol vzápätí odmenený niečím ázijsky krásnym, tento film považujem za dobre zrozumiteľný aj pre našinca. Našinca vnímavého, citlivého a podľa možnosti nie hluchého, aby ho mohla potešiť aj krásna hudba. (02.11.2010)

Film o jedné "cestovce", která vypravuje své klienty na cestu všech lidí. Krásný melancholicko-humorný film, který dojímá, aniž by nás musel ždímat. Který osloví hloubkou myšlenek, aniž by vedl přemoudřelé mentorské monology. To, co ve vás film vykouzlí při obřadu ukládání do rakve nenáviděného otce, to se nepodaří jen tak leckterému filmu. (11.08.2012)

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)

Aj napriek nelahkej teme o (pravdepodobne) smutnych momentoch (pravdepodobne) v zivote kazdeho z nas, film je optimizmom naplneny az po okraj. Jemnost. ladnost, pozornost, krehkost, krasa a smiech cez slzy ako i slzy cez smiech, vsetko vo filme pritomne v harmonickom suzneni. Aj ked mozno na japonske pomery viac "kozmopolitny" film, praca s detailami, ako i hranie sa s celkami pomahaju krajinu vychadzajuceho slnka spolahlivo identifikovat. (01.04.2009)