Průvodce

Velmi zvláštní film tenhleten Okuribito. Na jednu stranu v něm je spousta nenásilně vložených vtipů a zábavy a na druhou stranu v některých scénách je to neuvěřitelná citová ždímačka a doják, který ale asi zapůsobí jen na určitého člověka s určitými předpoklady tak silně, aby dal rovnou pětku. Je tu všechno co se týká práce pohřební služby a jejího nejnovějšího zaměstnance Daiga, který ani neví nejdřív do čeho to vlastně jde, aby se ve výsledku změnil jeho pohled na život a na vlastní minulost a jeho život dostal nějaký nový smysl. Pochopitelně jsou tu i předsudky lidí vůči pracovníkům pohřební služby a následné problémy ve vztazích se sousedy i vlastní manželkou, ale ve výsledku to vyzní velmi pozitivně i přesto, jak dojemné a smutné to nakonec je. K tomu se nedá už nic moc dál psát. Pro mě osobně to mělo ještě mnohem silnější účinek díky určitým osobním důvodům, takže bych nemohla jít níž než na pětku, protože jsem brečela jak želva, ale jsem si jistá, že divák co se dokáže vcítit do filmu by tomu stejně tu nejmíň čtyřku dal :). (02.04.2011)

Tento film čaká len na jeden moment aby človeka rozplakal. Áno plač ako emócia je najkladnejšie hodnotená a pridáva filmu body (haha). Nedá sa povedať, že pred skvostným momentom (momentom plaču) film nudí. Skôr sa dá povedať, že môže nudiť. Nezdalo sa mi správne, že ľudia opovrhovali touto prácou (a nechápem to) preto tieto pocity neprávosti som nebral ako hodnoverné (pretože práca ako táto sa mi zdá vysoko cenená a ťažká). Páčil sa mi herecký výkon hlavných predstaviteľov. (Hodnotenie 4,5) (01.09.2011)

Neveríte, že aj smrť môže byť krásna? Resp. že aj rozlúčka so zosnulým má svoje čaro a krásu? V Sprievodcovi nám to režisér Takita ukázal. Neha, láska a úcta - to sú faktory, s ktorými sa hlavný predstaviteľ Daigo Kobajaši lúčil so "svojimi" mŕtvymi. ... Clivé tóny violoncella pomáhali priblížiť atmosféru smútku, ale napodiv pre mňa boli najsilnejšími časťami filmu tie, ktoré sa odohrávali v hlbokom tichu a mlčaní ... (15.10.2010)

Obyčajne filmy s voľnejším tempom a jednoduchším dejom majú tendenciu skĺzavať k nude. To však nie je tento prípad. Snímok pozitívnou a nenútenou formou uvedie diváka do sveta japonských tradícií, zvyklostí a rituálov, predovšetkým tých pohrebných. Neviem do akej miery spoločenský a rodinný život vo filme zohľadňovali reálny stav, pokiaľ by sa na to dalo spoľahnúť, tak v modernej japonskej spoločnosti by to znamenalo ďalší výraznejší príklon k západnej kultúre. Emotívna stránka si tu tiež ide svojou vlastnou, nevyšľapanou cestičkou, zo začiatku žiadna sláva, ale s každou minútou bez prestávky naberá na sile, aby potom ku koncu, za doprovodu nádhernej hudby, zaplavila diváka sladkou vlnou príjemných pocitov. To by neboli Japonci, aby neprišli s nejakým nápadom a ku koncu z pointy niečo nevytĺkli. Veľká spokojnosť. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (17.04.2015)

Tak na tenhle film jsem se dost těšil i odhodlával, a jakékoliv jest výsledné vyznění, musím říct: hodinu to byla nuda. Hodinu se budete nudit. Hodinu budete koukat, občas vám možná bude plavat žaludek, občas se pousmějete, občas se zamyslíte, ale za tu hodinu se nic nestane. Jinak je to moc zajímavá věc, zajímavá sama o sobě a ještě víc zajímavá pro nás (odečtu-li některé jedince) k poznání něčeho, co patří k japonské kultuře. Za sebe říkám, většinu stopáže jsem ten film neměl rád, ale na konci si mě získal. Nemám nic proti bizarnosti... Jen tu byla moc křečovitá; takže i přes celkovou spokojenost, přes čtyři nigda. (17.05.2009)