Vzkriesenie Valhaly

Je k neuvěření, jak důmyslně a zabejčile se ve Valhalla Rising pracuje se čtyřmi odlišnými typy záběrů odstupňovanými podle vzdálenosti od kamery a podle toho, do jaké míry podléhají spořádané symetrii a do jaké nespoutanému živlu chaosu. První, nejbližší záběr vlastně žádným záběrem není; zosobňuje esenci spořádanosti a přesně fungujícího mechanismu, samotnou kameru. Druhý typ záběrů, dál od kamery, je řízen jedním ze základních filmařských pravidel, pravidlem třetin. Zahrnuje polodetaily, ve kterých jsou postavy, braný od prsou či pasu nahoru, v obraze umísťovány zásadně do třetin. Představíme-li si mřížku, která rozděluje obraz vodorovně a svisle na třetiny (celkem devět obdélníků), pak aby bylo dosaženo vyvážení objektů na plátně, je vhodné je umísťovat do průsečíků mřížky. Ve Valhalla Rising je takto inscenovaných bezmála 95% polodetailů, ba co víc, postava, která pravidlo třetin poruší, zpravidla umírá. Vzhledem k antropocentrické kompozici přikládající člověku v záběru nejdůležitější místo by šlo o deviantní rámování vytvářející specifikou tenzi a pohyb, vyprazdňující třetiny obrazu tím, že odsouvá signifikantní postavy buď nepřirozeně do středu pole, nebo na jeho okraj a přenáší diváckou pozornost mimo rám. Sudé počty se v přírodě nevyskytují, proto převažují trojlístky nad čtyřlístky, proto je nám příjemnější umístění postav do třetin a na talíři uvítáme spíše pět knedlíků než čtyři/šest, jak budoucím gastronomům naperou do hlavy už v prvním semestru. Když se vyndavá knedlík z hrnce horké vody, také není možné ho chytnout uprostřed, protože by se zlomil, ale ani na úplných krajích, jelikož by se prolomil dovnitř. Je třeba ho chytit ve třetinách, ve stejných místech, kam se umísťují postavy na plátně. Nejvyšší budova světa, Burdž Dubaj ve Spojených arabských emirátech, má také půdorys trojlístku, který ji chrání před větrem (u vysokých budov není problém ve svislé tíze od vlastního zatížení, ale od vodorovného od větru). Čtyřlístkový půdorys by se volně vyskytovat nemohl. Ve třetím typu záběrů, polocelcích a celcích, začne nad plánovitě rozparcelovaným obrazem převládat pohanský chaos, postavy, často nahodile rozmístěné skupinky, postávají v krajině i vůči sobě nahodile a neuspořádaně, což je dané i tím, že u jedné či dvou postav v záběru je třeba inscenovat obezřetně a s geometrickou přesností, kdežto u pěti a více nikoliv. Figurativní umění vyklízí pole abstrakci, tečkám, čárám a flekům. Zjednodušujícím básnivým obratem by bylo možné napsat, že chaos plodí chaos a je jím zároveň sám plozen. Poslední zbytky harmonického řádu definitivně opouští čtvrtý typ záběru obnášející velké celky postav ztrácejících se v krajině a krajiny samotné, záběry nebezpečných horizontů, siluety horských hřbetů, mlhy a divochů. Území anomálií a čtyřlístků, nespoutané a drsné. Stojí za povšimnutí, že přesně opačně to funguje v Minority Report, kde daleko od kamery nacházíme precizně nedesignovaná sídliště a před ní zmatený postavy, na rozdíl od ledově klidného Mikkelsena z Valhalla Rising. Čistota a transparentnost Pre-Crimeu, policejního ústředí z Minority Report, které podobně jako microsofťácké kampusy investuje nápadné množství peněz do udržování klinicky čistého prostředí, signalizujíc tím, že nemá co skrývat, že je bez tajemství, tvoří doplněk a opak k neprobádaným končinám hustých porostů z Valhalla Rising. Za světem Valhalla Rising, pochmurným jako ústí pistole před výstřelem, stojí gnostický tvůrce, chybující bůh, který se spletl, když svět vytvářel, kdežto v Minority Report obstaral depozitář obrazů, s nimiž pracuje futuristická architektura na pomezí digitální technologie a tradičního designu, Alex McDowell - pokud vám to jméno nic neříká, prostě si představte špičkového architekta, který nedělá pro developery, ale ve filmový branži. Architektonicko-metaforický ráz policejního ústředí, které tone v průzračné modré barvě průsvitnosti a jehož rampy a prostory jsou prosty vertikálních prvků, má samozřejmě i svoji druhou tvář, protože skrývá ztrátu svobody obyvatel, k níž v éře trestu bez hříchu nutně dochází. Podobně dnes odkrývání preparovaných lidských těl na výstavě Bodies... The Exhibition zároveň banalizuje smrt a nenamontované podhledy v Národní technické knihovně v Praze odhalují rozvody a tepny budovy, ačkoliv před námi v podlaze ukrývá své tkáně a střeva, protože podlaha odkryta být z principu nemůže. (06.10.2010) (menej) (viac)