Mary a Max

Věřím, že kdyby někdy vznikla neukecaná verze, tak by to mělo stejný přínos jako kdysi "umlčení" Blade Runnera. Ovšem takhle je to výtečný film, který je naprosto a zcela poslán do kopru nadužíváním vypravěče. Ten sice již po chvíli nemá opodstatnění, ale žvatlá si posmutněle dál a dál. Naprosto to ničí atmosféru, která má tak šanci vyniknout jen v těch několika vzácných případech, kdy se konečně mlčí. A právě v těch momentech bych byl ochoten vysolit Mary i Maxovi pět hvězdiček. Jenže pak páně vypravěč zase otevře stavidla svých nic neříkajících keců a atmosféra je v háji. Ach jo. (07.11.2009)

"Můj milý ???, včera jsem počítal hvězdy. Bylo jich hodně, ale zaujala mě jedna: taková zářící, přesně vystihující můj stav. Pojmenoval jsem ji po tobě, protože vím, že taky zbožňuješ pohled na svět kolem sebe. O pár minut později jsem jedl pomeranč, byl kyselej jako šťovík. Jako můj život. V té chvíli jsem ještě netušil, že se mi změní. Jak? Viděl jsem jeden film. Byl o lidské bídě, o tom, že jednou jsme nahoře, jednou dole, ale když se poštěstí, máme bejt vděční za to, že tu jsme a zase o důvod víc k radosti. Ale jak říkám, když se sere, tak se sere všechno. Ten film poukazoval, že slovo láska může pro někoho znamenat vyblitý slovo, téměř bezvýznamný, ale v rukou pana A.E. -režiséra s obrovským srdcem- se těchto pět písmen změnilo v POJEM. Těžko popsat. Lze to vůbec? Ale jo, úsměvem. Ve chvíli, kdy to nečekáme, přijde někdo/něco, co předběhne naše myšlení a jakoby nás nasměrovalo. Náhoda? Možná, myslím ale že je to v nás. Ty situace tam byly tak důvěrně známý, znamenitý. Chtěl jsem si psát, s někým dopisovat. Až tak ten film působí, byť může klamat proporcema. Pak přišlo nadechnutí, chvění, můj duševní výbuch. Do prdele, to je síla, řekl jsem si. A přes tu dramatičnost a uvědomění si, že nesmím váhat a jít do toho, než bude amen, jsem zjistil, že klečím a koukám. A brečím. Nevěřil jsem....." Mary a Max: můj Film roku 2oo9!! (25.10.2009)

Nebudu tady nijak zastírat, že Mary a Max je od začátku až do konce jeden velký citový kalkul. Od barevného ladění (šedá pro neosobní a nelidský NY, sepiová pro zpátečnickou a citový a osobnostní rozvoj potlačující Austrálii), přes hudbu perfektně dokreslující jednotllivé momenty (Prokofievův Op. 64 by udělal drama asi i z dětského večerníčku) až po samotnou tragičnost postav, která je pro citlivého diváka vždy umně vyvážena lehkým příslibem naděje do budoucna. Stejně jako Elliotův předchozí počin je i M&M o samotě, odcizení a smíření, ovšem tentokrát je to formou lehce rozvleklejší a mnohem méně údernou. Ve chvílích, kdy by stačil čistě jen obraz se Elliot bohužel uchyluje k patetickému a nemístně deskriptivnímu vypravěči. I přes to všechno ale nemohu říci, že by mě křehké přátelství Maxe a Mary nechalo chladnou. Právě naopak... Přišlo režisérem krutě naplánované Que sera sera a vešekeré mé pokusy o chladný analytický přístup se rozplynuly do ztracena. Ještě teď mám chuť vzít Zlaté stránky, zabodnout do nich prst a... (19.11.2009)

Oči Mary Dinkle měly barvu jako zabahněné louže. Na svět přišla jako nehoda a zatím co snila o lepším životě, tak v New Yorku ve stejnou dobu se Max Horowitz….. Vezměte krátký jednoduchý příběh o touze dvou zvláštních lidí mít přátele a nafoukněte ho pro oživení příjemnou hudbou, veselou mimikou obličejů a černohumornou vatou do 90ti minut. Úžasná animace ,,stop motion“ ve smutném příběhu, který stojí za zamyšlení. PŘÁTELE SI NA ROZDÍL OD PŘÍBUZNÝCH VYBRAT MŮŽEME. A JÁ SI VYBRAL TEBE… . A tedy i za vidění. PŘÍBĚH *** HUMOR *** AKCE ne NAPĚTÍ * Víte že? Když už jsme u těch smutnejch příběhů – sháním práci!!!! Tak kdyby někdo náhodou…Ať není můj život stejně smutnej jako Mary a Maxe. (20.11.2009)

milá mary, milý maxi (ale i vy ostatní)... nemám sbírku noblíků, nemám rybičku ani kohouta, nemám (snad) žádnou duševní poruchu, nemám na čele žádné mateřské znaménko, nemám doma psací stroj ani valium, nikdy jsem nejedl čokoládu v rohlíku, nechodím na schůzky anonymních žroutů, nemám doma sherry na vaření (což musím napravit) a nemám souseda s agorafóbií (aspoň myslím)... přesto mě váš křehký, nápaditý příběh pobavil a dojal zároveň, jste jako amélie a forrest, jenže animovaní, ale s podobně dobrou hudbou v zádech... věřím, že si k vám zase jednou najdu cestu! 90% (02.03.2011)