Brendan a tajemství Kellsu

Nakonec dávám jen čtyři, protože tento skvělý film sám sebe trestuhodně oslabuje, např. hned úvodní přetaženou scénou komického nahánění husy nebo povrchní zarputilostí strýcova ochranného zákazu vycházení a vůbec oblíbenou lacinou komformní konstalací rolí jednotlivých postav a jejich činností (např. pojetí místních iluminátorů jako dobráckých komických šmoulů). Především se ale film tolik zhlíží v sebeurčení motivy keltské výtvarné kultury a z něj čerpající skvělé iroskotské tradice knižní iluminace, že zcela pouští ze zřetele, čemu toto umění sloužilo. "Kniha" je neustále skloňována takřka jako zdroj vší moudrosti a spásy, její ilustrace (a "nejdůležitější stránka") jako posvátné veledílo, ale vůbec nevíme, proč. O co v této knize jde, je zcela mimo veškerý zřetel, přestože po celý film téměř neopustíme zdi křesťanského kláštera, v němž byla pravděpodovně dokončena (jde o proslulou "Book of Kells", evangeliář někdy z konce 8. stol., nejskvělejší památku iroskotské iluminátorské školy). V klášteře si vzájemně konkurují dvě priority: obrana před vnějším nebezpečím a práce na výzdobě knih. Ale proč vlastně ten klášter existuje, co je bytostným určením křesťanského kláštera, netušíme. Ale ani nám není dáno nahlédnout do tvůrčího procesu a smyslu práce iluminátorů, přestože je celý film právě o tom. Nicméně: Šťastnou náhodou jsem krátce před zhlédnutím tohoto filmu četl knihu Antonína Nováka Vědomí středověku, díky čemuž jsem mohl vidět, že tento film je celý vytvořen z keltských výtvarných motivů - jsou všude (především v lese), celý svět se z nich v tomto filmu skládá. Tyto motivy měly přes svou abstraktnost svou konkrétní symboliku už ve svém původním pohanském prostředí, odkud byla s obdivuhodnou přirozeností a příhodností přenesena do výtvarné kultury křesťanské. Přitom není od věci si uvědomit, že tato výtvarná kultura byla po kontinentě rozšířena v souvislosti s činností iro-skotských misionářů, která v raném středověku možná pro Evropu zachránila katolické pravověří (kterýžto motiv se zdá být půvabně naznačen v závěru filmu, nakonec však opět vidíme, že Brendan pouze roky bloumal s "Knihou" po světě). Jako filmová pocta Knize kellské je tento film výborný, výtvarně skvěle jsou také pojati mimo jiné Vikingové a zvláště zkáza kláštera. Klíčovou (a nejpůsobivější) scénou je zajisté Brendanův zápas s Kromem - podsvětní obludou, od které musí získat "oko svatého Kolumby", tedy schopnost tvůrčího vhledu. Krom je pojat jako bájný Leviathan, pranetvor ztělesňující počáteční chaos - jeho nekonečný sebelabyrint (připomínající také jisté keltské výtvarné motivy) Brendan nakonec spoutává křídou načrtnutými liniemi - dává formu neohraničené tvůrčí potenci, zakládá řád. Zápas se odehrává pod vodou, v podzemní jeskynní tůni - tedy v psychické hlubině nevědomí. Náboženství, mýtus, řád přirozenosti, psychoanalýza, tvůrčí génius - to vše je v této krátké scéně přítomno. Pojímána přísně dějově, vyzněla by velmi nesmyslně - tato scéna musí být vykládána, právě jako jsou vykládány mýty nebo sny. S pozdějším, rovněž irsko-mýtickým Moorovým filmem Píseň moře má tento společné to, že jde o příběh osiřelého chlapce, který musí cosi zásadního překonat, což se děje v alianci s dívkou, jejíž vlastí je zásvětno a bez níž by to nedokázal. V obou filmech se potýká s ochranitelským, dobrým, ale (vážnými starostmi či bezbřehým zármutkem) poznamenaným a nechápajícím otcem (resp. strýcem), v obou je silný protiklad bezpečného domovského ostrova (maják, resp. klášter) a nepřátelského (možná jen údajně nepřátelského) vnějšího světa. Bohužel, ačkoli je Brendan a tajemství Kellsu skvělejším (více se skvícím) filmem než Píseň moře, na rozdíl od ní nelze o tomto filmu říci, že by v něm nebylo nic zbytečného, nic samoúčelného, nic nedotaženého. (06.06.2015) (menej) (viac)