Nikdy ma neopusť

Vynikající kamera i dobré herecké výkony, ale příběh je špatně uchopen a podán, nemůžu si pomoct. Navíc to celé působí tak odtažitě, jako kdybych sledoval námluvy dvou nanuků v ledničce. Tam, kde nejspíše tvůrci počítali s emocemi diváka, nepřichází nic. Jak časovými skoky, tak počáteční neujasněnou koncepcí nedokázali vtáhnout do příběhu a do duší postav samotných, což je u podobných filmů velmi potřebné. Utahaná a skoro až artistní nuda čiší z každého záběru. Tam, kde jsme měli být šokováni výpovědí, si člověk jen řekne aha, a co dál? Jak to, že po určité době nedělá postavám problém zajít ven za branku? Proč tedy neutekli, nesnažili se něco podniknout, místo trpného popocházení kolem moře na podzim? Proč se nepokusili víc nějak zlegitimovat své právo na život? Všechny tyto otázky se nabízejí, ale nejsou zodpovězeny, nebo jen chabě, a to činí nakonec celou výpověď filmu vykonstruovanou a falešnou. Jak tu někdo píše, když podobný námět použije Michael Bay pro akční sci-fi, dá se to vzít, ale udělat z výmyslu psychologické drama, to chce postavit jinak. A ano, je to neředěná depka, tak pouštět jen ve chvíli solidní protiobrany. (02.02.2013)

Je to sice spíš vizuální příloha k Ishigurově stejnojmenné knize, natočená velmi komorně a klasicky, nepřinášející žádné překvapivé pohledy nebo výrazně originální ztvárnění, nicméně jde o příjemně čistý, komorní a vizuálně zajímavý snímek s přesvědčivými hereckými projevy, navzdory tématu bez přehnané sentimentální exploatace. 3,6* (09.04.2011)

Těžce stravitelný film a hlavně film, při kterém vám, pokud nemáte empatii na úrovni čtyřicetiwattové žárovky (vyšroubované, samozřejmě), na mysl naskáčou myšlenky o tom lidském bytí a nebytí, o tom, že naším největším darem je sám život a taky o tom, že ne každý tento dar dostane... Film vskutku depresivní a to ani ne tolik samotným příběhem, jako spíš jeho vyzněním a taky tím, s jakou apatií se všichni ti, jejichž jediným životním údělem je starat se o své orgány, aby jim mohly být dříve anebo později vyříznuty, ke své situaci staví... Žádný pokus o útěk, žádné vidění lepšího života, žádná naděje... A snad nebudu moc spoilerovat, ale ne, ani samotný konec na tom nic nezmění, naopak. Zkrátka film, který mě zase jednou přinutil u něho myslet (třeba i nad tím, jestli Andrew Garfield trpí anebo netrpí nějakou psychickou poruchou... :-). (02.11.2013)

Silně fotogenické v každém druhém záběru. U pocitových filmů ale dost záleží na schopnosti tvůrců pocity stimulovat - tady se výsledek potuluje mezi nezáživným melodramatem (umocněným otravně sentimentální hudbou) a úmyslně vyprázdněnou dystopií (umocněnou stejně vyprázdněnými interiéry i exteriéry). Zasáhnout dovede jen málokdy, nicméně díky kameře a melancholické bezvýchodnosti pořád stojí za vidění. (04.02.2015)

Neplakala jsem, zuřila jsem a čuměla v šoku, i když bez emocí, bez drásání nervů. Přesně ve stylu podání filmu, tzn. bez zájmu, lhostejně, jak když řeka plyne, pomalu, nudně, bez začátku, konce... Odmítám se podepsat pod snůšku pesimismu, deprese, antihumanity, slova dárcovství, mrzačení čistoty dětství, nadějí mládí, těla i ducha, sebevražda. Je mi jedno, jaký rozsah má "velká myšlenka" autora, já to vidím svým nitrem, svým pohledem, který říká všechno špatně. Čus bus. (24.10.2012)