Nikdy ma neopusť

Komorní retro alternativa k The Island Michaela Baye. Bez monstrózního rozpočtu, cool podhledů a vlakových náprav létajících po dálnici. Never Let Me Go je pomalý, zdánlivě obyčejný romantický film s nekompromisní dávkou syrové reality alternativní verze přítomného světa, kde jsou základní pravidla medicíny a lidského života v některých zásadních směrech postavena úplně jinak. Smutné housle fungují, zadumané pohledy do západů slunce také a vnitřní monology rovněž. Chytrý a uvědomělý film, který se uprostřed sice trochu táhne, ale finálních 20 minut je spolehlivý wrap-up a konfirmace, že na tenhle film se jen tak nezapomene. (02.08.2021)

V až kafkovské absurditě výchozí situace spočívá hlavní síla a zároveň slabina snímku. Atmosféra snímku a všudypřítomná deprese mají jasný základ v absurdní premise, s níž se ovšem postavy odmítají takřka jakkoliv bojovat, naopak, až neskutečně odevzdaně přistupují na svůj úděl a útrpně, odevzdaně a vlastně snad i docela spokojeně čekají na své dokončení. Zároveň ale divák není schopen takřka jakékoliv empatie, právě proto, že zápletka a tedy i počínání postav sice lze vzhledem k jasně dané premise akceptovat, naprostá iracionalita toho všeho ale prostě znemožňuje komukoliv opravdu na plno přistoupit na pravidla této hry. Výsledkem je podivně odtažitý a zároveň depresivní samoúčelný konstrukt, z něhož nade vše vyčnívá úžasně proměnlivý Andrew Garfield. Film je, jen tak mimochodem, i při papírově střídmých 103 minutách úmorně dlouhý... (25.07.2011)

O ději filmu jsem před puštěním nic nevěděla, neboť neznám knihu a ani jsem si zde nepročetla profil filmu, za což jsem ráda, protože jsem se tak nepřipravila o velké překvapení. Už od počátku jsem věděla, že bude hodně divný, a to také byl. Zrůdný svět, v níž se film odehrává, je zde zobrazen naprosto realisticky, a o to hrozivěji působí. Je nabit emocemi, které z Never Let Me Go činí jeden z mých nejemotivnějších filmových zážitků poslední doby. // Edit: Knižní předloha je ještě lepší a za zhlédnutí určitě stojí i japonský seriál. (04.07.2012)

Vím, že bych se měl soustředit na to, jak malá Kathy H kouzelně pokukuje po svém zvláštním idolovi. Pozorovat dokonalou Carey Mulligan, Garfieldovo perfektní ztvárnění bezelstného Tommyho D nebo tradičně do detailu přesvědčivé Keiřino herectví. Jenže zkrátka nemůžu, protože těch otázek, co mě rušily celou druhou polovinu, bylo zkrátka moc. A nešlo o příjemné otazníky, které si můžu zodpovědět sám, abych doplnil poloodkryté dějové záhady. Bohužel šlo o otázky, které povětšinou začínají slovy "Proboha, proč...?" Logika dostává jednu ránu za druhou, pud sebezáchovy končí u vnucených zoufalých pokusů - a to zkrátka nepřekousnu. Nevím, jestli kniha tyhle díry zkouší nějak řešit, ale její adaptace tu tak jako tak krutě selhává. (04.11.2012)

Neplakala jsem, zuřila jsem a čuměla v šoku, i když bez emocí, bez drásání nervů. Přesně ve stylu podání filmu, tzn. bez zájmu, lhostejně, jak když řeka plyne, pomalu, nudně, bez začátku, konce... Odmítám se podepsat pod snůšku pesimismu, deprese, antihumanity, slova dárcovství, mrzačení čistoty dětství, nadějí mládí, těla i ducha, sebevražda. Je mi jedno, jaký rozsah má "velká myšlenka" autora, já to vidím svým nitrem, svým pohledem, který říká všechno špatně. Čus bus. (24.10.2012)