Áno, šéfe!

TV-pořad (Reality show). Výborná, kulinářská reality show se Zdeňkem Pohlreichem, jehož přísný pohled na věc se mi velice líbí a myslím si, že se i dosti vyplatí. | Průměr všech zhlédnutých (odvysílaných) epizod: 80% (4*) | (15.10.2013)

Když z jídelního lístku restaurace, do které si chodíme v práci na obědy, zmizel kuřecí plátek s broskví a eidamem a místo ohavné bramborové kaše z prášku nabídli šťouchané brambory s dozlatova osmaženou cibulkou, zachtělo se mi pokleknout na kolena a zvolat: Díky pane Polreichu za to, že jste obohatil češtinu slovem kruciprdel a alespoň některé české restaurace donutil vařit slušné jídlo. (09.04.2010)

Výborný pořad, který si mě po několika dílech zcela získal (a pro všechny majitele restaurací by měl být přímo povinnou "četbou"). Zdeněk Pohlreich je frajer, který to má v hlavě moc dobře srovnané a jeho rady jsou jednak radami zkušeného a pragmatického restauratéra (je slast sledovat profesionála při práci), ale hlavně člověka nadaného selským rozumem. Díky němu a jeho pekelným (často sprostým, ale snad vždy originálním a výstižným) hláškám je tahle dynamická reality show zábavná jako málokterý jiný pořad podobného ražení... V rámci současné české televizní tvorby exkluzivní záležitost. 90 % (15.10.2009)

Jasné, že je to klasický formát, ktorý poznajú v zahraničí už nejaký ten rok, ale naši imitátori v komerčných televíziách tentokrát siahli po skutočne charizmatických a krutých katoch, ktorí pomenuvávajú problémy našej gastronómie pravými názvami. Po zhliadnutí tejto relácie nemáte vôbec chuť navštíviť nejakú reštauráciu bez podrobného preštudovania ohlasov na internete. Takže je to taká antikomerčná relácia, ktorá robí našim podnikom antireklamu. Ale Pohlreich zato nemôže, on iba komentuje to, čo vidí. (08.01.2013)

Abych se přiznal, je pro mě Ano, šéfe! zjevením. V českém polistopadovém mediálním provozu nenacházím lepší televizní pořad. Zdeněk Pohlreich je nejprohnanější intrikán ze všech a celej svět řídí z tajný základny na odvrácený straně Měsíce. Casey Ryback is dead. ____ Nejzajímavější je na pořadu Zdeňka Pohlreicha způsob, s jakým demaskuje dlouhodobou obtíž české filmové publicistiky a komentaristiky, kterou je pobuřujícně odbytá stylistika. Ledabylý způsob cílevědomého výběru a uspořádání jazykových prostředků v psaném projevu i způsob jeho výstavby činí z nejednoho textu odvar z prázdných makovic, jaký kapával z publicistických cumlů v éře domácího žurnalismu za absolutismu bachovského. Převážná většina škrabalů jazykové nuance promýšlet nemíní. Bohatě vystačí s floskulemi (neschopnost věc podrobněji analyzovat - je to zajímavé, úsměvné, kultovní; nebo malou slovní zásobu ve vlastní mateřštině - casting, brífink), jídelními metaforami (tvůrci servírují, žánrová jednohubka, labužnická podívaná, dojem z kočičko-pejskovského dortu), klišé a vžitými frázemi (než se film dovleče ke konci, postavy ožívající v barvitých reáliích, posunout tachometr na vyšší obrátky, laciný kulisy a minimální rozpočet, režisér mě opět srazil na kolena) a maloměšťáckým humorem (tělo postavy působí jako repelent sexuálního apetytu; arogantní macho s citlivostí elektrické sbíječky). Proti nim stojí jazykový purifikátor Zdeněk Pohlreich, kterému tento stav nedal spát: „Hlavně, že tady máme jukebox, ale není tu struhadlo na brambory.“, „Pánové, tímhle tempem byste mohli dělat tak maximálně svačináře v hladomorně.“, „No, to je dost, že ses konečně voholil, si byl zarostlej, jak rezervní Kristus.“ Národní buditel Zdeněk Pohlreich pokračuje tam, kde před dvě sta lety skončil Jungmann s Dobrovským – čistí, brousí, apologetizuje. Dává rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině. (18.01.2010)