Áno, šéfe!

Ano, šéfe je pořad, který podle mě má smysl. Je to jeden z mála pořadů v Česku, o kterém to mohu říct. Zdeněk Pohlreich je naprosto skvělej průvodce po hospodách. Sice je takový, jaký je, ale já jsem za to rád, protože nebýt Zdeňka takového, jaký je, nikdy by se ty hospody nedokázaly změnit. Řekne všecko upřímně, na rovinu, tak jak to opravdu je. Je svůj a to se mi hrozně líbí. A záleží na lidech, co si z jeho povídání vezmou. Škoda, že některé hospody úspěchu v této soutěži vysloveně zneužívaj. Už nikdy bych tak nešel na jídlo do Šmaku v Kosmonosech nebo ke Kolejím v Benátkách nad Jizerou. Přijde mi to ubohé využívání Zdeňkova jména a jeho reputace. Každopádně to on neovlivní. On pouze hodnotí, co aktuálně vidí. Když jsem ale viděl, jak se snaží pomoct kuchařům, kteří chlastaj a jsou na tom existenčně hodně špatně...a že ho to kolikrát docela šíleně vezme, vzalo to i mě. Zdeněk Pohlreich je prostě borec a jsem hrozně rád, že tu máme člověka, který se snaží pomoct dělat hospody lepší. Upřímně i já se od té doby snažím nad jídlem víc přemýšlet a nekupovat si jenom to, co je nejlevnější. (22.03.2009)

Zapomeňte, že někde za kanálem žije nějaký pan Górdn Remcy, a buďte trochu vlastenečtí. Kochejte se krásami výlučně české gastronomie a vkročte do otevřené náruče Primáckého zpravodaje o stavu českého restauratérství. Průvodcem vám bude pan Zdeněk Pohlreich, muž, jenž při naplňování svého povolání, jež je mu zároveň i zálibou a zábavou, zcestoval lán světa, a který ví jak to v tom jeho byznysu chodí, a především ví, jak to tam chodit nemá;) První série byla velmi povedená, žádné dva díly nebyly stejné, problém byl vždy někde jinde, výsledek byl tu lepší, tu horší, no prostě jako ze života. Speciální bonus - šéfovy hlášky, které jsou zcela smrtící, a bohužel naprosto trefné. Jo a samozřejmě je tu ještě ten kluk, co si přišel hrát s kamením:))) Takže výsledek - až se kdosi přestane snažit aranžovat upoutávky tak, aby další díl vypadal jako vyhrocené psychodrama (protože to je podraz - v ukázkách řečené bylo naprosto vytržené z kontextu a adresované jinam než je divákovi podsouváno), půjdeme za předpokladu zachování zmíněných pozitiv výš. Zatím je to na 80% a doufám, že Ano, Šéfe získá dostatečně masovou diváckou obec, aby se v ní našlo dost těch, kdo nebudou váhat dát v nějaké hogofogo se tvářící ristorante najevo svou nespokojenost (a samozřejmě spokojenost, bude-li k tomu důvod), v důsledku čehož se bude stále méně opakovat scénka podobná té, kde "vprostřed plzeňských lesů servírujeme hrdě čínské nudle, vole":) PS: Druhá série se pomalu rozbíhá a pokračuje se tak jako dříve, aneb "Támhle je ta kombinace diletantství a beznaděje." PPS: Poetická chvilka - Viděl jsem hada srát, ty vole...žábu bušit pěstí do skály, ty vole...koně zvracet v barvách francouzský trikolóry, ty vole...dokonce jsem viděl i stíhačku couvat, vole, ale todleto jsem teda ještě neviděl... :))) (06.07.2009)

Abych se přiznal, je pro mě Ano, šéfe! zjevením. V českém polistopadovém mediálním provozu nenacházím lepší televizní pořad. Zdeněk Pohlreich je nejprohnanější intrikán ze všech a celej svět řídí z tajný základny na odvrácený straně Měsíce. Casey Ryback is dead. ____ Nejzajímavější je na pořadu Zdeňka Pohlreicha způsob, s jakým demaskuje dlouhodobou obtíž české filmové publicistiky a komentaristiky, kterou je pobuřujícně odbytá stylistika. Ledabylý způsob cílevědomého výběru a uspořádání jazykových prostředků v psaném projevu i způsob jeho výstavby činí z nejednoho textu odvar z prázdných makovic, jaký kapával z publicistických cumlů v éře domácího žurnalismu za absolutismu bachovského. Převážná většina škrabalů jazykové nuance promýšlet nemíní. Bohatě vystačí s floskulemi (neschopnost věc podrobněji analyzovat - je to zajímavé, úsměvné, kultovní; nebo malou slovní zásobu ve vlastní mateřštině - casting, brífink), jídelními metaforami (tvůrci servírují, žánrová jednohubka, labužnická podívaná, dojem z kočičko-pejskovského dortu), klišé a vžitými frázemi (než se film dovleče ke konci, postavy ožívající v barvitých reáliích, posunout tachometr na vyšší obrátky, laciný kulisy a minimální rozpočet, režisér mě opět srazil na kolena) a maloměšťáckým humorem (tělo postavy působí jako repelent sexuálního apetytu; arogantní macho s citlivostí elektrické sbíječky). Proti nim stojí jazykový purifikátor Zdeněk Pohlreich, kterému tento stav nedal spát: „Hlavně, že tady máme jukebox, ale není tu struhadlo na brambory.“, „Pánové, tímhle tempem byste mohli dělat tak maximálně svačináře v hladomorně.“, „No, to je dost, že ses konečně voholil, si byl zarostlej, jak rezervní Kristus.“ Národní buditel Zdeněk Pohlreich pokračuje tam, kde před dvě sta lety skončil Jungmann s Dobrovským – čistí, brousí, apologetizuje. Dává rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině. (18.01.2010)

Dramaturgicky dobrá záležitost, žrádlo mě baví, náhled do českých restaurací taky, jen ta Pohlreichova prořízlá huba mi začíná lézt krkem víc jak přeschlej knedlík bez omáčky. Při vícero sériích už je to jen dokola opakovanej opruz, u kterýho mě zrovna uvaděč drží nejmíň (a to mě v první sérii dost bavil). (21.01.2014)

Když vtrhl Zdeněk Pohlreich do české kuchyně, byl to svěží vítr do zatuchlé mašinerie ekonomicky nezvládnutého stravovnictví (ve smyslu zúčastněných potápějících restaurací). Z pořadu se brzy stal jistý fenomén, přitom rozdělil národ na dvě skupiny. Na ty, co Pohlreicha nesnáší pro jeho chování a jednání s lidmi, pro jeho sprostou mluvu a na ty, kteří milují jeho hlášky, jeho projev obecně, jeho kuchařský um a snahu zlepšit ksicht české hospody jako takové. Jednoznačně skvěle vyvedená obdoba pořadů Gordona Ramsaye, tentokrát však veselejší a tím i jaksi zábavnější. Pro mne jednoznačně nejsledovanější český pořad vůbec. (11.09.2011)