Bang Bang Club

Bang Bang Club vidím především jako promarněnou šanci natočit opravdu dobrý film. Osudy Kevina Cartera a spol. jsou díky jejich práci nabité fakt dramatickými událostmi. Netradiční pohled do pracovního procesu reportážních fotografů jejich ražení stojí za pozornost. Obsahově tedy film co nabídnout má a díky ději postaveném na skutečných událostech jej lze hodnotit jako zajímavý. Ale naneštěstí psůobí i přes velmi dobrou kameru tak nějak sterilně a neosobně. Snad je to televizně nezajímavou režií, snad hodně slabými hereckými výkony všech 4 hlavních charisma postrádajících představitelů, ale film nezaujme víc než jako pozoruhodný sled událostí. Fotky Cartera, Marinoviche a spol. by zasloužily lepší film. (08.11.2012)

Nevím, koho se víc zdráhám nazvat člověkem - jestli kohokoliv z tábora můj soused zabiják, nebo jedno koho z dobrodruhů, co si přivstanou, aby pro mrzký peníz, který vzápětí proženou tělem a pro, v tomto případě pochybné supovité ocenění zvěčnili, jak si jdou po ránu dvě bandy hrdlořezů s předvojem roztleskávaček zasportovat, vypustit přebytek páry z nicnedělání a zároveň kapku snížit populaci... Nechovám k těmto protipólům nemocného světa ani zbla sympatií, a to málo pochopení, co bych mohla vydolovat, patří těm, co ze své práce zůstanou na budku. K lepšímu dojmu z Bang Bang Clubu nemohla přispět ani ženská část týmu, evokující jakýsi polní nevěstinec a příšerně nijaký Ryan Phillippe, jakož i Taylor Kitsch s přitepleným úsměvem neměli šanci mé znechucení (z oslavy práce válečného fotografa?) zvrátit. (23.05.2014)

O válečných fotografech znám už jeden film. Jmenuje se Oči války a musím se přiznat, že mě tolik, jako tenhle nezaujal. Co ale tenhle v sobě má narozdíl od tamtoho se nedá tak snadno říct. Bang Bang Club prostě vypráví upřímný příběh válečných fotografů, kteří si za jejich fotky odnesli několik Pulitzerových cen. Vypráví příběhy několika fotek, které se otočili kolem světa a vypráví to se všemi emocemi, které postava válečného fotografa může mít. A že těch emocí zrovna nebude málo. Každopádně atmosféra JARu je úžasná, příběh má také něco do sebe a celé zpracování na mě dýchlo takovou tu atmosféru, u které jsem jen seděl a čuměl s otevřenou držkou. (16.12.2011)

Když se ve filmu sejdou hyeny a opice, nikdy pořádně nevím, komu fandit. Velmi si totiž vážím mrchožroutských paparazziů, co trpělive krouží kolem supa, který trpělivě čeká, až se mu dodělá večeře! Jsou to totiž děsní hrdinové, kteří dobře vědí, že kamaráda s průstřelem břicha je nutné nejprve dobře nasvítit, pořádně ofotit a teprve potom začít s resuscitací. Jednou přece ten pravý masakr cvaknout musí, aby si pak mohli pulírovat Pulitzera a Enšpíglovi s Malarkeyem přistál ráno na zápraží Blesk i s obrázky! Rovněž si nesmírně vážím kulturních, vzdělaných a pracovitých lidí, co jsou schopni udělat z malebného, prosperujícího státu Súdán dřív, než byste řekli liný negr. Docela nedávno jsem byl v Jaru, a tím nemyslím, že jsem jako myl nádobí, nýbrž jsem vezl Radovanovi nějaké to teplé spodní prádlo, a noční procházky romantickými zákoutími Johanesburgu jsou přesně tím pravým pro nešťastné milence, kterým v lékárně neprodali strychnin. A ke vší té glorifikaci těch, co si to právem zaslouží, je to jako bonus i pěkná nuda! (12.04.2012)

Skvělá tématíka filmu a "foto" pohledy kamery stojí určitě za výjimečnou podívanou. Já však vidím slabost v příběhu, který je zcela obyčejný a ve výsledku jde vlastně o konstatování jednoho/několika foto jobu. Průměrně zahrané, průměrně uchycené, s nadprůměrnou kamerou, nadprůměrnými exteriéry a hodně povedenou kytarovou muzikou... (08.02.2013)