Bang Bang Club

O válečných fotografech znám už jeden film. Jmenuje se Oči války a musím se přiznat, že mě tolik, jako tenhle nezaujal. Co ale tenhle v sobě má narozdíl od tamtoho se nedá tak snadno říct. Bang Bang Club prostě vypráví upřímný příběh válečných fotografů, kteří si za jejich fotky odnesli několik Pulitzerových cen. Vypráví příběhy několika fotek, které se otočili kolem světa a vypráví to se všemi emocemi, které postava válečného fotografa může mít. A že těch emocí zrovna nebude málo. Každopádně atmosféra JARu je úžasná, příběh má také něco do sebe a celé zpracování na mě dýchlo takovou tu atmosféru, u které jsem jen seděl a čuměl s otevřenou držkou. (16.12.2011)

Tři komentáře (září 11)??? No to je tedy překvapení... To se místní pseudoznalci filmu s tisíci bodů moc nepředvedli (Kevspa, Radyo a podobní milovníci konformních pitomin)... Bang Bang Club byla parta jihoafrických válečných fotografů s veeeelice zajímavými osudy a několika Pullitzerovými cenami, přičemž fotka z vyhladovělého Súdanu, za kterou ji dostal Kevin Carter, je fakt drsná. Nebýt několika zbytečných odboček od hlavní dějové linky, možná bych dal 5 bodů. Film se hodně soustředí na rok 94, kdy byly v JAR první všeobecné volby a řezali se tam lidi z ANC a Zuluové z Inkathy. Pocit špíny ve slumech a bezdůvodného brutálního násilí (viz Marinovitchův Pullitzer za hořícího chlapa) je strhující. Přestože by to člověk od jihoafrického filmu čekal, rozhodně se tu nedočkláte žádných jednoduchých linek o zlých běloších a hodných mírumilovných černých, spíše naopak... Rozhodně film, který stojí za vidění a jeden z nejlepších za rok 2010! (14.09.2011)

Působivý snímek vyprávějící pravdivý příběh skupinky válečných fotografů, kteří nejsou z těch nejopatrnějších. Kolem sviští kulky, ulice jsou posety mrtvými těli a přesto se uprostřed davu domorodců s mačetamy krčí střízlík s prstem na spoušti (fotoaparátu), aby podal reálně krutý obraz války, která je navíc mimo věškerý zájem civilizovaného světa. Což dokazuje i to, že události v JAR, zde dokumentované mi byli absolutně něčím novým. Bez příběhu, bez příkras jen snaha o co možná nejreálnější obraz lidské "dark side". (01.06.2012)

Na tohle focení musí mít člověk žaludek, odvahu a možná také nevážit si tolik života. Každopádně Bang Bang hoši nenudili ani na okamžik. ...”Co je ta nejlepší věc, kterou jste udělal a která z vás udělala lepšího fotografa?” - Ujisti se, že máš ve foťáku film… OK a teď vážně. Dávám možnost svým emocím a citům, aby vzájemně a velmi plynně ovlivňovaly mé fotografování a mé fotografování mé emoce a city. - Greg Marinovich (26.02.2015)

Nevím, koho se víc zdráhám nazvat člověkem - jestli kohokoliv z tábora můj soused zabiják, nebo jedno koho z dobrodruhů, co si přivstanou, aby pro mrzký peníz, který vzápětí proženou tělem a pro, v tomto případě pochybné supovité ocenění zvěčnili, jak si jdou po ránu dvě bandy hrdlořezů s předvojem roztleskávaček zasportovat, vypustit přebytek páry z nicnedělání a zároveň kapku snížit populaci... Nechovám k těmto protipólům nemocného světa ani zbla sympatií, a to málo pochopení, co bych mohla vydolovat, patří těm, co ze své práce zůstanou na budku. K lepšímu dojmu z Bang Bang Clubu nemohla přispět ani ženská část týmu, evokující jakýsi polní nevěstinec a příšerně nijaký Ryan Phillippe, jakož i Taylor Kitsch s přitepleným úsměvem neměli šanci mé znechucení (z oslavy práce válečného fotografa?) zvrátit. (23.05.2014)